Čekají, až se jich chopí dělníci a budou pokračovat v opravách, které tu probíhají od roku 2011.

Bašty s dírami ve střechách spolu s oprýskanými zdmi a výmalbou, na které se podepsal zub času, umocňují dojem, že nebýt včasného zásahu, nebylo by už této památky.

Hrad po renesanční přestavbě

Panstvím nás provádí kastelán Vladimír Vlček, jehož výklad doprovází odkapávání vody z děravého okapu. Dozvídáme se zajímavé informace.
„Na internetu se dočtete, že nejstarší je hláska. Ale už pátým rokem probíhá historický průzkum, díky němuž je spousta věcí nově datovaných. Nejstarší je palácová tvrz z druhé poloviny třináctého století," upozorňuje správce.

Původně gotický hrad byl v šestnáctém století přestavěn do renesanční podoby rodem Leskovců. Sgrafitová výzdoba na spojovacím traktu, která byla obnovena ve třicátých a sedmdesátých letech dvacátého století, dodává objektu umělecký punc.

„Typickým znakem renesance je právě bohatá figurální sgrafitová výmalba," říká správce památkově chráněného objektu. Jsou tam vyobrazeny převážně církevní výjevy. „To proto, že Leskovcové byli bigotní katolíci," vysvětluje kastelán.

Ukrytá sgrafita

Po prohlídce na nádvoří, při které se dozvídáme, že nejmladší stavby jsou ze sedmnáctého století, se vydáváme dovnitř.

Tam procházíme místnostmi v dezolátním stavu. Procházíme původními reprezentačními sály ze sedmnáctého století, kde se přijímaly návštěvy, ale i prostory, kde v šedesátých letech sídlil okresní archiv.

„Vidíte, jak jsou na podlaze pruhy od toho, jak tam stál jeden regál za druhým?" ptá se Vlček. Kromě toho v některých místnostech byly sýpky na obilí či byty. „Proto jsou tady uměle snížené stropy," říká kastelán a podotýká, že se v objektu nikdy nic nebouralo, pouze přestavovalo.

Přesouváme se do obslužné chodby, kde se zastavujeme u části sgrafita. Při prvním pohledu vidíme změť čar, ale když kastelán vysvětluje, že jde o tažení proti Turkům a ukazuje obrys tureckého půlměsíce, hlavy koní a kopí, obraz dostává zřetelnou podobu. „A taková sgrafita jsou pravděpodobně pod celou zdí," říká Vlček tajemně.

Na cestě potkáváme ještě pár kachlových kamen a jejich torz, renesanční krb a spoustu starých trámů, igelitů, prachu a suti. Protože v roce 1948 přešel objekt do národní správy, církev si odvezla nejcennější mobiliář a zbytek byl rozprodán a rozkraden, není zde kromě kachlových kamen žádné vybavení. K tomu, aby prohlídka byla vizuálně příjemnější, je ještě daleká cesta.

Opravy pomohou

Pro období renesance je typická sgrafitová výmalba. Tomu by měly dopomoci opravy, které jsou v plném proudu. Všechny probíhají pod dohledem památkářů, kteří se snaží o zachování původních prvků a původního materiálu.

Největší opravou byla oprava severní poloviny střechy o rozloze 350 metrů čtverečních. Zanedlouho se začne s opravou severní bašty.
Kastelán mě do ní vede a cestou se ptá, jestli se bojím. „Jako čeho?" otážu se. „No tak obecně," zní odpověď. Vzápětí vím, proč mi byl tento dotaz položen.
„A teď jděte přímo za mnou," dává mi kastelán instrukce a proplétáme se mezi dírami v podlaze. Potom vystupujeme po schodech nahoru do bašty, kde je děr ještě víc, a jsou dvakrát větší. Cestou mi na hlavu padá prach a droboulinké částečky dřeva.

Po exkurzi do bašty objekt opouštíme a já pozorně poslouchám pokyny svého průvodce, který mi radí, ať se nezabiji. „Au, připínáček!" vykřikne najednou kastelán a chytá se za nohu. „Kvůli větru tady spadly igelity z oken, které jimi byly přichyceny," vysvětluje.

I přes trochu nezvyklý terén však prohlídku mohu doporučit. Návštěvníci uvidí do zákulisí oprav a určitě stojí za to podívat se na památku, nejen až bude zcela opravená, ale jak vypadá teď, krátce po částečných opravách.

Zuzana Rodová