VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Zajímavější než kanibalismus je více než sedm stovek jazyků v jedné zemi

Pelhřimov – Mezi hosty, které Agentura Dobrý den letos pozvala na festival rekordů, přijel do Pelhřimova spisovatel a etnograf Miloslav Stingl.

15.6.2013
SDÍLEJ:

Náčelník kmene Kikapú Miloslav Stingl vystoupil na festivalu Pelhřimov – město rekordů v pelhřimovském divadle i na sobotním galavečeru, kde předvedl svou indiánskou čelenku. Na snímku je s ním ředitel Pražské paroplavební společnosti Štěpán Rusňák. Foto: Deník/Dominika Dufková

Pán hýřící vtipem, který procestoval celý svět a byl přitom jmenován náčelníkem indiánského kmene Kikapú, napsal svůj první román v patnácti letech. „Jmenoval se Bílý drak a odehrával se v Himalájích, ačkoli jsem byl do té doby nejdál v Beskydech. Bohužel se ztratil, čímž česká literatura jistě hodně utrpěla," prozrazuje s úsměvem.

Pozvání na festival si zasloužil tím, že jeho četně překládané knihy po světě vyšly v úhrnném nákladu 17 milionů výtisků. Přesto jejich autor zůstává skromný. „O mně nemluvte, povězte jim něco o sobě," nabádá Miloslava Stingla při besedě v pelhřimovském divadle cestovatel Jiří Kolbaba. „Co bych vám tak o sobě řekl zajímavého? Mám jeden zub…," dovede si ze sebe udělat legraci spisovatel.

Do města rekordů dorazil Miloslav Stingl v doprovodu ředitele Pražské paroplavební společnosti Štěpána Rusňáka a se svým cestovním kufrem, který sám označuje za kuriozitu hodnou pelhřimovského festivalu. „Mám v něm vždy zabalené všechno, co by se mohlo hodit. Třeba potápěčské potřeby nebo dvoje plavky, takže jsem připravený i na povodně," vtipkuje etnograf.

O tom, jak se mu v Pelhřimově líbilo, ale i o jiných jeho oblíbených místech ve světě či o nové knize, kterou v úterý pokřtí v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí v Praze Jitka Čvančarová, se rozpovídal v následujícím rozhovoru.

Jak se vám líbil festival rekordů?
Považuji ho za zcela jedinečný. Ani v Evropě, ani v Americe, kde se děje leccos, jsem takový festival neviděl. Navíc když má něco dvacet let historie, má to už ověřenou životnost. Jsou podniky, které se uskuteční jednou nebo dvakrát a pak zkrachují. Tento se neustále rozpíná nejen co do počtu účastníků, ale i co do počtu témat. Byli tady skotští dudáci, jízda králů z Vlčnova, cestovatelé. Vážím si pánů z Agentury Dobrý den, která festival pořádá, Miroslava Marka, Luboše Rafaje a Josefa Vaňka, kteří tohle všechno dali dohromady. Chtěl bych poděkovat jim i panu hejtmanovi Jiřímu Běhounkovi za jeho pozornost k mému momentálnímu zdravotnímu stavu, kdy jsem byl při večerním vystoupení na pódiu už unavený. Rád ale v budoucnu přijmu další pozvání do Pelhřimova, například k uspořádání nějaké besedy, protože se mi město líbí a byl jsem tu maximálně spokojený, a to včetně zajištěného ubytování.

Na festivalu jste vstoupil do rekordmanské síně slávy jako nejplodnější český knižní autor. Kolik knih vám dosud vyšlo?
Do doby, než se mi dostalo tohoto ocenění, mi vyšlo jedenačtyřicet knih celkem v 239 vydáních. Dvanáctého června ale vyšla další. Jmenuje se Ukradený totem. Je to pět povídek z pěti různých částí světa. Každý příběh jsem psal tak, aby byl napínavý, a zároveň jsem do něj zakomponoval geografické i etnologické skutečnosti. Jak naznačuje název knihy, první z povídek je o severoamerických indiánech, ve druhé se přesuneme na Havaj, třetí je situovaná do Chile, čtvrtá do Austrálie a pátá vypráví o Eskymácích. Shodou okolností, když jsme na Vysočině, ilustrátor mé nové knihy, akademický malíř Josef Kremláček, je z Třebíče.

Zmínil jste se, že na svých knihách pracujete, i když jste někde na cestách. Takže i Pelhřimov se může pochlubit tím, že tam vznikala část vaší další knihy?
Ano, i v Pelhřimově jsem psal. Jinak mohu prozradit, že rád jezdím psát do Františkových Lázní, protože je to obrovsky klidné místo.

Prozradíte, o čem ta příští kniha bude?
Existuje taková pověra, že když se o něčem mluví dopředu, nepovede se to. Je to sice hloupost, ale budu se jí držet. Už se mi stalo, třeba když jsem napsal knihu Sex v pěti dílech světa, že za mnou přišlo několik lidí a naříkali: škoda, že jsem to nenapsal já. Také jsem byl první Čech, kterému vyšly knihy v Peru. Jako kdyby Peruánec napsal Staré pověsti české, tak jsem já sepsal peruánské pověsti a příběhy plus další dvě knížky o Peru. Mimochodem jsem za ně nedostal žádný honorář, jen bednu peruánské pálenky zvané Pisco, ale jsem hrdý, že jsem u nich mohl vydat knihy o peruánské historii, ačkoli jsem Čech. Jenomže když knížka pověstí vyšla, nějaká Češka, která žije v Peru, se začala bouřit jak to, že ji nenapsala ona, když tam žije. Člověk, který píše, vždy nese kůži na trh. Musí počítat s tím, že tomu, kdo si myslí, že by také rád něco podobného napsal, se to nebude líbit a bude na díle hledat chyby.

Je o vás známo, že se domluvíte sedmnácti jazyky. Které to jsou?
Jsou základní světové jazyky, které potřebuji pořád: angličtina, němčina, italština, španělština, portugalština, polština a ruština. A pak jsou jazyky, které používám jenom, když jedu na místo, kde se jimi mluví. Ty zapomenu, ale když tam přijedu, velice rychle se mi vybaví. Mezi nimi je třeba mayský jazyk yucatéčtina nebo jazyk kmene Kikapú. Nastanou ale situace, kdy se nechci dorozumět. Když mám třeba v cizí zemi nepříjemnosti s policií nebo něco nechci vyřizovat, začnu recitovat Karla Jaromíra Erbena: „Na topole podle skal zelený mužík zatleskal. Tleskal, tleskal, tleskal, až se celý utleskal." Tohle můžete říct FBI, CIA i KGB a všichni jsou u vytržení, protože nevědí, jestli se ten pán zbláznil, nebo jestli je to nějaký jazyk, a já si k tomu ještě plácám, jako to dělali Křováci v jižní Africe. (smích)

Máte úžasný smysl pro humor. Když se dorozumíváte s indiány a neovládáte jejich jazyk tak dobře, jak vtipkujete a jaký mají oni smysl pro humor?
Většinou takový „kameňácký". Když někdo spadne do díry, tak to je velikánská legrace, nebo když spadne z palmy, kousne ho kobra… Mám takové tři zásady, kterými by se člověk podle mého měl řídit. Člověk má být pracovitý, má být tolerantní a má mít smysl pro humor. S těmito třemi vlastnostmi můžete objet svět.

Jaká místa ve světě máte nejraději?
Jsem velký patriot, jednoznačně naši zemi, a protože pocházím z Československa, tak i Slovensko. Z ostatních zemí mám nejraději Nový Zéland. Má čtyři roční období, je to krajinou velice krásná země, není přelidněná, má čtyři nebo pět milionů obyvatel a pro mě jako pro etnologa je cenná tím, že je tam osm set tisíc Polynésanů. Kromě toho mají zavedený takový anglický pořádek, mají nádherné umění a je tam neuvěřitelně zdravě. Jediná nevýhoda Nového Zélandu je ta, že je od nás tak daleko. Jsou země, které jsou krásnější, třeba Havaj je ráj nebo Bahamy, ale Nový Zéland má výhodu, že ještě není tak turistický. Turismus tu krásu, i tu havajskou, trošku zabíjí. To pak jdete po Honolulu a potkáte šest milionů Japonců, kteří se před vším fotografují, aby doma ukázali, že byli na Havaji a jak prožili napínavé dobrodružství, když si šli koupit nějaký pravý havajský výrobek vyrobený v Hongkongu. Já bych dal přednost Novému Zélandu. Nikdy jsem ale nechtěl emigrovat.

Ještě se zeptám na Papuu Novou Guineu. Na besedě v divadle jste říkal, že mnohem zajímavější skutečnost o této zemi, než že jste tam zaznamenal zbytky kanibalismu, je množství jazyků, s nimiž se tam lze setkat. Řeknete mi o tom víc?
Je tam sedm set padesát etnik a stejně tolik jazyků. Čech a Polák mají aspoň společné slovanské kořeny, takže je evidentní, že před tisíci roky existoval jeden staroslověnský jazyk, kterým všichni mluvili. Kdežto tam jsou jednotlivé jazyky naprosto odlišné a moje otázka zní: proč? Ale nemám na ni odpověď. A když už mluvíme o Nové Guinei, tak ještě zůstanu v Tichomoří. Byl jsem první člověk z celého komunistického tábora, který se dostal na Velikonoční ostrov – ten s těmi velikými sochami. Ale je na něm ještě něco velmi pozoruhodného. Je to písmo Rongorongo. Ostrov je izolovaný, nejbližší pevnina je tři a půl tisíce kilometrů daleko. V celém Tichém oceánu, který zabírá sedmdesát procent zeměkoule, na jediném malinkém území menším než Pelhřimov existovalo písmo. Lákalo by mě jej rozluštit.

Autor: Dominika Dufková

15.6.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Bernard se mezi obry neztratil. Pivovar v médiích v silné konkurenci nechyběl

Místo vraždy ulice Slavíčkova u křižovatky se Sokolovskou ulicí.
AKTUALIZOVÁNO
15

V Jihlavě došlo k vraždě. Po pachateli policie intenzivně pátrá

Těžce zraněná řidička v nemocnici zemřela

Vodná – Jeden lidský život si vyžádala dopravní nehoda, která se stala ve čtvrtek 14. prosince krátce před třináctou hodinou ve Vodné na Pelhřimovsku.

Pojištění dětí? Jde o nadstandard, důležitější je pojištění rodičů

Odpověď na otázku, zda se může vyplatit pojištění dítěte, dávají podle finančního poradce společnosti Partners Václava Valáška příklady z praxe. Dětské pojištění dává smysl především za podmínky pojištění vážných zdravotních komplikací, jako jsou trvalé následky úrazu nebo diagnóza závažného onemocnění.

Kamenický zámek zaplaví vánoční nálada

Kamenice nad Lipou – Prostory zámku v Kamenici nad Lipou se v neděli promění v místo, kde si budou moci lidé poklábosit, nakoupit dárky, načerpat vánoční atmosféru, a mimo jiné také například ochutnat zajímavé dobroty. V kamenickém zámku se totiž uskuteční jubilejní desátý ročník vánočního jarmarku. 

S lednem startuje nominace do Zlaté jeřabiny a Skutku roku

Vysočina – Od Nového roku bude mít opět veřejnost měsíc na to, nominovat vysočinskou aktivitu či skutek z právě uplynulého roku do dalšího ročníku anket Zlatá jeřabina a Skutek roku. Ty pořádá Kraj Vysočina.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT