Záchranář z Vysočiny: Překvapilo mě, že lidé chtěli vidět demolici svého domu

Když intervenuji na záchrance, tak tam hraje roli většinou úmrtí. To pak říkám něco úplně jiného. Tady spousta lidí přišla o vzpomínky, fotky, věci, které měla ráda… Navíc jižní Morava byla specifická rozsahem škod. Samotného mě překvapilo, jak obrovské byly. V záběrech v médiích to vypadalo, že jsou ty obce menší, ale ve skutečnosti byly velké jako Horní Cerekev nebo třeba Kamenice nad Lipou.

Jak to na vás působilo? Už jste někdy viděl něco podobného?

Jako záchranář jsem byl u povodní, například v roce 1997 na severní Moravě, v roce 2002 ve středních Čechách a naposledy před osmi lety ve Štěchovicích. Tam jsem byl dokonce jako člen krizového štábu a vedoucí zdravotnické složky. Tornádu se to ale nemůže rovnat. Sice při nich také vznikly velké škody, ale byl to jen kus území. Tornádo šlo jako několikakilometrový pás, který pustošil vše, co mu přišlo do cesty – domy, auta, vegetaci… Právem to lidé přirovnávají k válečným filmům.

Škody po tornádu na krajském a obecním majetku jsou za 1,5 miliardy

Břeclavsko

Kolik interventů tam bylo?

Celkem v oblasti pracovaly stovky interventů záchranného systému a psychologů různých organizací. Za Systém psychosociální intervenční služby nás bylo nasazeno devět. Z Vysočiny jsme tam byli dva, další dva pak byli z Libereckého kraje, dva z Jihočeského, jeden z jižní Moravy a poslední pak z Moravskoslezského kraje. Zaměstnavatel, tedy krajská záchranka, nás vyzval a uvolnil na základě požadavku koordinátora Systému psychosociální intervenční služby, zkráceně SPIS.

Jak dlouho jste tam byli?

Odjížděli jsme ve středu sedmého července ráno a vraceli jsme se v pátek devátého ve večerních hodinách. Měl jsem na tento termín zrovna naplánované dva dny volna, tak jsem si jen zrušil den služby a mohl vyrazit.

Spolupracovali jste spolu?

Hned po příjezdu jsme měli krátkou schůzku, kde jsme poznali vedoucího koordinátora. Konkrétně my z Vysočiny jsme na ní ale moc nepobyli, protože nás ihned vyslali k demolici jednoho domu, z nějž jeho majitelka nechtěla odejít a byla na tom psychicky opravdu špatně. Představte si, že někde žijete celý život a pak přijede bagr a během dvou hodin vám domov srovná se zemí.

Hrozná představa…

Je to opravdu silné kafe. I proto ty intervence byly tak trochu specifické. Většinou jsme měli být součástí právě demolic a komunikovat s původními obyvateli objektů, aby tu situaci zvládli. Dost často se potřebovali jednoduše vypovídat.

S čím se vám nejčastěji svěřovali?

Všichni byli rádi, že přežili. Shodovali se v tom, že jsou rádi, že to nepřišlo v noci, protože řada rodin má ložnice v podkrovích, která to zničilo. To by pak bylo obětí mnohem víc. A pak se samozřejmě svěřovali s obavami, co bude. Co bude, až odjedou všichni dobrovolníci, jak to všechno zvládnou, co když přijde další bouřka…

Můžete být konkrétnější?

Tak třeba, jak už jsem nakousl před chvílí. Byla tam paní, jejíž dům byl určený k demolici. Ona ho ale za žádnou cenu nechtěla opustit a neustále z něj stěhovala věci. Pak už je jen neúčelně přemisťovala a odmítala jakoukoliv pomoc. Začala spolupracovat až časem. Mimochodem zajímavé pro mě bylo, že všichni, kterým se měl dům bourat, u toho chtěli být a chtěli to vidět.

Počkejte, to bych čekala, že bude přesně naopak a budou chtít být co nejdál.

Když do jejich domu zajely bagry, tak ti lidé byli neklidní, poplakávali, ale ve chvíli, kdy ho zbourali, to většina lidí tak nějak přijala. To máte jako smrt člověka. Do pohřbu pozůstalí pláčou, truchlí, na pohřbu pak jejich emoce vyvrcholí a ve chvíli, kdy obřad skončí, začínají se s tím postupně smiřovat.

Platilo to i na zmíněnou paní?

Ano, tam to bylo přesně takto. Ve chvíli, kdy její dům zbourali, byla s nastalou situací vyrovnaná a komunikace s ní byla o poznání lepší.

Který příběh se vám vryl do paměti nejvíce?

Ony byly silné všechny. Když jsme přijeli, demolovali zrovna dům, jehož obyvatelka sice řádění tornáda přežila, ale sousedé říkali, že zemřela posléze v nemocnici, zřejmě na infarkt. Za srdce mě vzal i příběh rodiny, která v době příchodu tornáda naštěstí nebyla doma. Naštěstí říkám, protože mi její mladá maminka ukazovala, kde spali a kdyby tam tou dobou byli, byli by teď nejspíš všichni mrtví. Na tu to s odstupem času opravdu dolehlo.

O čem jste se s ní bavil? Tedy pokud to není tajné.

Důležité bylo neslibovat nemožné. Snažil jsem se je uklidnit a říkal jsem, že je dobře, že se jim nic nestalo. Pro jejich synka jsem pak přes našeho hlavního koordinátora sehnal lego a ještě se mi podařilo zprostředkovat mu jízdu na čtyřkolce policistů. Z toho jsem měl radost.

Vyhledávali vás lidé sami, nebo jste za nimi chodil a nabízel své služby?

Nás řídil krizový intervent - koordinátor, který nám určil, kam bychom měli jet. Vytipoval konkrétní lidi, které jsme postupně oslovovali. Ne všichni ale s námi chtěli hned mluvit, takže jsme se k nim vraceli a oni si o pomoc řekli třeba až později. Pak se stávalo, že se kolikrát přišli vypovídat i lidé ze sousedství. Když jsme odjížděli, tak jsem se za každou „svou“ rodinou snažil dojít a nejen se rozloučit, ale zároveň se i ujistit, že je opouštíme ve stabilizovaném stavu.

Zahradní slavnost se v Náměšti přesouvá z parku k tkalcovně, slibuje překvapení

Volný čas

A povedlo se?

V rámci možností ano. Někteří ale měli psychosomatické potíže, které si myslím, že se budou objevovat ještě hodně dlouho. Když se stane nějaké neštěstí, tak se vám do těla vyplaví obrovské množství adrenalinu a první dny díky němu zvládáte, časem ale nastupuje únava. Psychické problémy se pak často formují do těch fyzických. Lidé mají najednou pocit, že se jim špatně dýchá, polyká, že je bolí na prsou, mají žaludeční neurózy… A neví, co s nimi děje.

Teď si jen říkám, není vaše pomoc potřebnější třeba až teď, s odstupem času?

Tak my jsme tam byli s odstupem času. Stalo se to čtyřiadvacátého června a my jsme vyjeli až dva týdny na to. To bylo ideální, protože jsme tam byli v době, kdy vrcholily práce záchranných složek, kdy se rozhodovalo o demolicích. Mimochodem těch nakonec bylo přes dvě stě, práce interventů byla opravdu potřeba.

Budete se tam ještě vracet?

Může se stát, že o to SPIS požádá, momentálně to ale nevypadá. V postižených místech funguje pomoc řemeslníků i vzdálenějších rodin. Opravdu smekám před solidaritou všech dobrovolníků.

Kolika lidem jste pomohl?

Komunikovali jsme s několika rodinami, ale já osobně jsem během těch třech dnů odvedl asi deset intervencí. Není to totiž záležitost pár minut, ale klidně i dvou tří hodin.

Co jste si z jižní Moravy odnesl?

Nechci, aby to znělo jako klišé, ale moc se mi líbila ta soudržnost, vzájemná spolupráce a ochota pomáhat. Místní byli neskutečně vděční a všem neustále děkovali. U jedné vesnice jsem třeba viděl ceduli s nápisem DĚKUJEME a u toho srdíčko. To byly momenty, kdy i mně zvlhly oči. Ti lidé mají naději a to je žene dál. Hodně z nich tato pohroma sblížila. To byl nejsilnější pocit, který jsem tam vnímal.

První očkování bez registrace i na Vysočině: začne v Jihlavě. V úterý

Z okolí

A co vám to dalo profesně? Byla to největší akce, u které jste poskytoval psychologickou pomoc?

Byl to jiný druh intervence, než na jaký jsem byl dosud zvyklý. Museli jsme najít způsob komunikace. Jak už jsem říkal, ti lidé se potřebovali hlavně vypovídat a svěřit se svými obavami. Bylo to hlavně o naslouchání, nestáli přímo o nějaké utěšování.

Jak se od těchto příběhů odreagováváte? Nepotřebujete pak sám psychologa?

Já to řeším prací. Za ty roky jsem zažil spoustu výjezdů, událostí a lidských osudů. Některé si budu pamatovat do smrti, ale na psychologa to zatím není. (směje se) A i kdyby bylo, nemyslím si, že by to byla nějaká osobní slabost.

Co dělá zdravotnický intervent, když zrovna nepomáhá?

Intervence dělám, jen když jsou potřeba. Jinak jsem klasický záchranář a ve volném čase se pak věnuji svým zájmům a koníčkům. Momentálně je to práce na chalupě. Rád dělám se dřevem a seču trávu nebo jen tak relaxuji a odpočívám.