„Ten ještě promítal v Národním domě, tedy dnešním městském divadle, kam se chodilo dřív, než se otevřelo kino Vesmír," vzpomíná dnes osmapadesátiletý Plášil na člověka, který ho k tomuto  řemeslu promítače vlastně přivedl.

Zmáčknout čudlíky

On sám v pelhřimovském kině promítá už přes čtyřicet let. „Pamatuji ještě uhlíkové projektory, kde hořící uhlíky vytvářely světlo, aby se vůbec mohl pouštět film. Ty se musely pořád hlídat a přístroj přesně nastavovat," popisuje promítač s tím, že se současnou moderní technikou už skoro žádná práce není.

„Zmáčknete několik čudlíků a už se v podstatě nemusíte o nic starat, akorát je potřeba tu pořád být, kdyby se něco přihodilo. Teď se z promítačů stali spíše hlídači," říká trochu posmutněle Plášil.

Čas si krátí buď prací, která je potřeba udělat v promítárně nebo sleduje filmy. „Už to ale není, co to bývalo. Mám rád hlavně staré francouzské komedie s de Funésem nebo Belmondem. Snímky, co se točí v poslední době, jsou na můj vkus příliš přetechnizované a neskutečné, ale co se dá dělat, doba je taková," pousměje se Zdeněk Plášil. Minulý týden se ale v práci rozhodně nenudil. „Oprášil" totiž nástupkyně uhlíkového přístroje, kde již uhlíky nahradila lampa, a to u příležitosti padesátých narozenin pelhřimovského kina, kdy se promítala klasika v podobě oscarových Ostře sledovaných vlaků nebo třeba Disneyova pohádka o Sněhurce.

Tyto „staré" promítačky stojí v kabině dvě, každá po jednom boku své digitální kolegyně. A protože každý snímek čítá hned několik kotoučů pásky, promítají na střídačku, takže se jejich obsluha musí otáčet.  „Je potřeba každý kotouč zkontrolovat, jestli není poškozený, přetočit ho, založit do promítačky a nezapomenout filmy včas přehodit," vyjmenovává Plášil. Jak hned dodává, promítání „po staru" mělo své kouzlo. Po digitalizaci pelhřimovského kina před třemi lety ale tyto dvě promítačky musely ustoupit do pozadí a využívají se pouze výjimečně.