Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Vždycky mi bylo příjemnější být mezi lidmi, než se nechat obdivovat

Vysočina - Je známý po celé České republice, přesto si mladý zpěvák Václav Lebeda, kterého většina zná spíše pod pseudonymem Voxel, na nic nehraje a nenechává se strhnout popularitou.

27.3.2017
SDÍLEJ:

Zpěvák Václav Lebeda, známý jako Voxel, se nenechává strhnout popularitou.Foto: Petra Hanusová

Při domlouvání tohoto rozhovoru mi hned nabízí tykání, protože, jak sám říká, na neosobní komunikaci příliš není. A ve stejně přátelském duchu se nese celé naše setkání.

Pocházíš z menšího města, jak ses dostal do Olomouce?
Já jsem se do Olomouce dostal takovou romantickou cestou, protože moje manželka je z Dubu nad Moravou a my jsme tady v Olomouci měli první rande. A mě to město okouzlilo takovým klidem a zároveň i tím, že i přes to, že se kamkoliv dostaneme pěšky, tak je tady vlastně téměř všechno. Už tehdy jsem si říkal, že se mi tady líbí, jsem tu spokojený a že bych tu chtěl jednou bydlet. Tento záměr jsem v sobě posílil a ve finále to dopadlo tak, že jsme se sem, tuším, před dvěma lety odstěhovali a jsme tady hrozně rádi. Neláká mě odstěhovat se třeba do Prahy, byť mě k tomu občas přemlouvají. A zároveň v menším městě bych toho nenašel tolik, co tady.


Ale nemáš to odtud daleko, když jezdíš koncertovat? Neomezuje tě to nějak?
Mě to vůbec neomezuje. Tým, který se mnou jezdí, bydlí kousek od Prahy, a když máme koncert na Moravě, tak oni vyjedou z Prahy a naberou mě tady. A když vystupuju někde v Čechách, ať jsou to severní, jižní nebo západní Čechy, tak je to zase naopak. Já dojedu vlakem do Prahy a dál frčíme společně. Za víkend kolikrát najezdíme i 1500 kilometrů, takže jsem zvyklý a nedělá mi to problém. A hlavně když má člověk přes sezonu hodně koncertů, třeba přes léto jich bylo kolem sedmdesáti, tak bych byl vlastně sám proti sobě. Nejde nechtít jezdit a organizovat si koncerty jen v rámci Olomouckého kraje.


Takže ti cestování nevadí?
Vůbec ne. Podle mě, aby člověk mohl fungovat, musí objezdit úplně všechno. Každou vísku, každou vesničku, každé městečko, takže já se snažím jít touhle cestou. Všechno si to objezdit a ty fanoušky si takzvaně vyjezdit. Navíc mi přijde, že jsou pak i věrní v době, kdy nemám zrovna hit, který by hrála všechna rádia a televize. Co já zažívám právě teď. Moje poslední úspěšnější písnička byla V naší ulici, a to už vlastně budou dva roky. Od té doby jsem měl nějaké singly, ale rozhodně neměly takový úspěch jako tahleta písnička. A i přes to díky bohu na koncerty chodí čím dál víc lidí, za což jsem strašně moc rád. Je vidět, že to není až tak kvůli těm singlům, ale i díky tomu, že jsem se různě propojil s dalšíma kapelama a že jsme jezdili všude, kam to šlo. Všechno mělo nějaký smysl a dnes to přináší pomyslné ovoce. Můžeme si dovolit jet turné po celé republice a vím, že lidé přijdou. A to je to, co jsem si vždycky přál, a jsem velice šťastný.


Hrajete jenom u nás nebo třeba i na Slovensku?
Slovensko je pro nás zatím trošku uzavřený trh. Já tam ale zrovna teď budu hrát na úplně prvním festivalu. Věřím, že ta mentalita Slováků není zas tak odlišná od naší, a já ji mám opravdu rád. Jak říkám, je nám blízká, ale jsou podle mě malinko živelnější a otevřenější. Jeden z našich cílů, tím myslím sebe a tým lidí kolem mě, je dostat se právě i na slovenský trh a ke slovenským lidem. Docela mě to táhne i k folklorní hudbě a mám rád čardáše, což je právě slovenská doména. Myslím si, že by to mohlo zafungovat. Ale jestli se to povede, to samozřejmě říct nemůžu. Každopádně je to jeden z našich plánů.


Vrátím se ještě ke zmíněné písni V naší ulici. Je to o olomoucké ulici?
Rozhodně není. Já jsem vyrůstal a do devatenácti let bydlel v Kopřivnici, ze které pocházím, a je to právě reakce na toto období. S Olomoucí to nemá díky bohu nic společného. (smích)


Připadá mi, že ti sláva vůbec nevlezla do hlavy. Jak jsi dokázal zůstat svůj a nenechat se strhnout popularitou?
Já se hlavně nepovažuju za nějakou celebritu nebo hvězdu. Já tady ty přízviska nemám rád. Podle mě to jsou jenom prostředky k tomu, aby si člověk napumpoval ego. Což je přesně cesta, kterou jít nechci. Mně bylo vždycky příjemnější být mezi lidmi, než stát nad nimi a tvářit se jak nějaká star, kterou by měli všichni obdivovat. Já třeba i na fesťákách dohraju, seskočím z pódia a projdu ten festivalový areál, protože mně je hrozně příjemné pokecat s těma lidmi. A je celkem i s podivem, že často jsou z toho lidi i překvapení a ptají se, co tam dělám a že ještě nikoho takhle neviděli. Ale já právě chci, aby právě tohle byla moje doména. Aby mě lidé měli spojeného s tím, že se nad nimi nepovyšuju, že s nimi normálně komunikuju a že jsem jeden z nich. Mně tady ten způsob je sympatický a věřím, že lidem taky. Tak proč v něm nepokračovat.


Takže je ti bohémský život cizí?
To záleží, co si pod tím představíš. Jestli nezřízené pití, večírky… To právě že moc ne, já jsem na to nikdy moc nebyl. Samozřejmě měl jsem takové bouřlivější období, ale už zhruba od patnácti let jsem cítil, že budu mít jednou rodinu a už jsem si představoval sebe jako otce. I proto, že mám malého brášku, který je o patnáct let mladší než já. Já jsem vždycky tak nějak tíhnul k tomu rodinnému životu a vlastně se ani nedivím, že to teďka tak rychle přišlo a máme rodinu. A je to krásný.


Právě že jsi založil rodinu poměrně mladý, nelitoval jsi někdy?
Víš co, na to člověk nemá čas. Když má někdo rodinu a malé dítě, tak se mu úplně změní priority. Co jsem dřív považoval za důležité, tak dneska zjišťuju, že to byly úplné prkotiny. Teď je pro mě hlavní, aby náš Venoušek měl co jíst, aby neměl bolesti bříška… Najednou se člověku fakt změní priority. Jedna věc, která se mi hodně změnila, je ta, že dřív jsem po koncertech i rád zůstal a přespal v daném městě. Dneska je to tak, že já jdu na koncert a už bych chtěl být s těma mýma miláčkama. Člověk potřebuje mít pocit domova a já jsem doma tam, kde je moje rodina. A hrozně se na ně vždycky těším a je mi šíleně smutno, když jsem pryč. Přes léto, když mám třeba pět koncertů v řadě, tak je to fakt náročné a já jsem ještě taková přecitlivělá duše a kolikrát to i obrečím na hotelu. Ale vím, že to jsou moje věci, se kterýma se musím poprat.


A nejezdí občas s tebou?
Občas jo. Syn má teďka dva roky, takže na to byl zatím dost malý, ale už bych ho chtěl někdy v létě vzít na fesťák. Jednak aby si maminka odpočinula a měla chvíli klid, ale také proto, abychom vzali malýho a udělali s ním pořádný bugr. Podíval by se na festival a mohl by být se mnou i na podiu a dívat se, jak tatínek hraje. Myslím si, že by to bylo i pro něj hezké.


Zpíváš synovi?
My zpíváme hodně často. Nejen já jemu, ale i on nám. On miluje pohádky, kde se zpívá. Ať je to třeba Ledové království nebo Trollové, ty teďka posloucháme pořád. Dřív bych se na ně ani nepodíval, ale teď jsem ve stavu, kdy jsem každou viděl minimálně padesátkrát, takže už je znám fakt nazpaměť. Ale je to hrozně hezký, když za mnou přijde a řekne: Tatínku, zpívat. Nebo donese nějaký bubínek, začne do toho mlátit a já se k němu přidám. Je fakt hrozně hezký, že máme něco, co nás spojuje a stmeluje jako rodinu. Za to jsem opravdu rád.


Takže po tobě zdědil hudební talent?
To nedokážu takhle říct. A já obecně ani moc nevím, co ten talent přesně znamená a jak by se dal měřit. Navíc si myslím, že to o něm zas až tak není. Já si o sobě nemyslím, že bych byl kdovíjak skvělý zpěvák nebo že bych byl nějaký perfektní skladatel. Ale podle mě to kolikrát ani není potřeba. Často těm lidem, když to tak řeknu, stačí, když ten člověk ze sebe vyzařuje tu správnou energii, kterou je nakazí. A to je směr, o kterém cítím, že je správný.


Jak se ti daří skloubit práci a rodinu, protože často to není úplně jednoduché?
Já si myslím, že složité to má ten, kdo to chce vnímat složitě. Já to mám trošku jinak a vlastně jsem kvůli tomu odešel i ze školy. Studoval jsem v Plzni obor popularizace hudební kultury a před státnicemi jsem to ukončil právě proto, že jsem si říkal, že mi to v životě nedává smysl. To, co mi dává smysl, je hudba a rodina. Nic mezi tím. Tak jsem se rozhodl, že přesně tohle budu mít a budu dělat. Takže teď mi zabírá nejvíc času bytí s rodinou, ježdění na koncerty a skládání písniček. A do toho jsem se ještě začal hodně zajímat o terapii, kdy se člověk zbavuje různých bloků, které do sebe nastřádal v minulosti. Vlastně mým dalším záměrem kromě hraní, zpívání a skládání je být terapeut právě této metody. Zrovna chvilinku předtím, než jsme se sešli na tenhle rozhovor, jsem si tuhle terapii praktikoval sám na sobě. Je to jedna z terapií, kdy člověk může být i sám sobě terapeutem, a to mě fascinovalo. Postupně do toho začínám hlouběji pronikat a moc mě to baví.


Plánujete s manželkou další dítě?
My jsme se rozhodli, že potom, co jsme prožili a zažili, už nebudeme plánovat. Protože to člověka akorát svazuje a vždycky, když se někdo upíná ať už na minulost nebo na budoucnost, tak zaprvý nemůže být šťastnej, protože buď vzpomíná na něco, co bylo, a trápí se, že už to není, nebo se dívá do budoucnosti a říká si: já už bych chtěl, aby to bylo, a taky není šťastnej. Já si myslím, že ač to pro mnoho lidí zní jako extra velké klišé, tak bytí v přítomném okamžiku je úplně nejzásadnější a nejkrásnější.


Píseň My dva jsi nazpíval společně s manželkou Maruškou, musel jsi ji dlouho přemlouvat?
Já jsem ji ani nemusel nějak dlouho přemlouvat, přestože když si s ní chci občas zazpívat, tak je to někdy náročné, protože když nemá náladu, tak ji prostě nepřekecám a většinou se ještě více zatvrdí, když na ni tlačím. (smích) Ale u téhle písničky to bylo jinak, protože ta písnička vznikla proto, že nebude zpívaná mnou jí, ale že bude zpívaná námi pro všechny ostatní, kteří si to chtějí poslechnout. Takže když jsem jí vysvětlil tenhle můj záměr, tak najednou nebyl problém a chtěla do toho jít se mnou. Ale i kdyby nechtěla, tak bych se na ni nezlobil.


A jak ta píseň vlastně vznikla?
Jak vznikají písničky, to je otázka. Buď se na to dá pohlížet úplně jednoduše, měl jsem prostě chuť, aby vznikla, tak prostě vznikla. Nebo to můžeme rozebrat psychologicky, co se mi honilo v tu chvíli hlavou, ale to by bylo opravdu na dlouho. To už si ale nepamatuju, protože lidi sice můžou tu písničku znát tak rok, ale vznikla mnohem dřív. Většinou než se písnička dostane vůbec na desku, než se ta deska vydá a než se to dostane k lidem, tak to jsou kolikrát měsíce až roky. A tahle písnička už je relativně dost stará. Takže podrobnosti už teďka vůbec nevím, ale pamatuju si, že jsem měl prostě impuls k tomu, abych poslal dál, to, co zrovna prožíváme a to, co cítíme. A to se snad doufám povedlo.


Jak ses dostal ke zpívání?
Ke zpívání jsem se dostal tak, že já jsem vlastně původně vůbec zpívat nechtěl. Ale k hudbě jsem tíhnul vždycky. Ve třinácti jsme s kamarády z Příbora založili kapelu a já jsem byl tuším klávesák. Později jsem přešel na elektrickou kytaru, u které jsem chtěl zůstat, ale v kapele jsme se rozhodovali, kdo bude zpívat, a všichni se shodli na mně. Přitom já jsem do té doby fakt vůbec nezpíval a neuměl jsem to. Zkrátka to na mě hodili a já jsem se sklopenýma ušima řekl, že to teda zkusím. A musím říct, že po prvních dvou až třech koncertech jsem si to tak zamiloval, že jsem si v těch třinácti, to si pamatuju přesně, vytvořil záměr, že to bude moje práce. Takže jsem hrozně rád, že teďka po těch deseti letech už se to konečně naplno povedlo, a můžu říct, že je to něco, co mě naplňuje a baví.


Dřív jsi zpíval punk-rockové písničky, kdy a proč ses rozhodl změnit žánr?
To jsou všechno takové nějaké přirozené proměny, jak se člověk vyvíjí. Podobně je to i s knížkami. Já jsem například v útlejším věku četl například knížku o Pokémonech nebo Harryho Pottera, pak jsem přešel na Beatníky a teďka miluju Milana Kunderu, Josefa Formánka, ale i Paula Coelha. A to samé se dělo se mnou a s hudbou. Úplně původně jsem začínal na klasice. Od nějakých pěti let jsem hrál na klavír, který jsem si zamiloval díky tomu, že jsem byl na základce šikanovaný. Tím, že jsem vlastně neměl žádného kamaráda, holky se o mě vůbec nezajímaly, tak jsem se prostě upnul na tu hudbu. Tehdy jsem si totálně zamiloval film Amadeus, což je něco, co se mnou doteď totálně rezonuje. V šesti letech jsem si tu hudbu strašně oblíbil a učil jsem se na svůj věk opravdu rychle. Už v deseti jsem hrál různé sonáty od Mozarta. Měl jsem dokonce v plánu jít na konzervatoř, ale to padlo s tím, že se to ve mně začalo nějak bouřit a já jsem začal být takový svižnější a začala mě bavit svižnější, melodická hudba, což byl punk-rock. Byli jsme vlastně takoví Green Day revival. (smích)

A pak?
Zjistil jsem, že jsem si potřeboval prozkoumat všechno možné, abych přišel na to, co mi vlastně sedí. A to je teďka právě akustická hudba, která je určená lidem na festivaly, do klubů, ale i na to, aby si to mohli poslechnout v autě. Dřív, než jsem začal vystupovat pod pseudonymem Voxel, jsem hrál po diskotékách a s DJem, což bylo něco totálně jiného než teď. Ale tak já jsem si tím musel projít, abych zjistil, že tohle dělat nechci. A pak vlastně celkem paradoxně jsem začal dělat hudbu celkem odlišnou od toho, co jsem dělal. Z tanečních klubů s DJem jsem přešel s kytarou a s kloboukem do klasických hudebních klubů, což byla obrovská změna. Když jsem učinil tuto změnu a vyšla písnička Trip, tak to změnilo všechno a nastartovala se tím určitá éra.


Jak na tuto změnu reagovali fanoušci? Ubyli nebo přibyli?
Určitě přibyli, ale já jsem jich předtím moc neměl, takže nemělo co ubýt, abych byl upřímný. (smích) Prostě to dřív nefungovalo. Lidi nechodili na koncerty, moji první písničku V síti sice hrála rádia, ale to bylo tak všechno. Je sice hezké, že člověka hrají rádia, ale co z toho, když lidé nechodí na koncerty. Ne, že bych se dnes za svoje dřívější písničky styděl, protože v tu dobu mi přišlo, že to má být ta cesta, ale zjistil jsem, že mě táhne něco úplně jiného. Ale jsem hrozně moc vděčný, že jsem se mohl dostat do podvědomí lidí. Zlom nastal až s písničkou Trip a další, zatím ten největší, s písničkou V naší ulici. To už jsem měl jasně nastavenou cestu a záměr, který mám doteď.


A jak se vlastně z Vaška Lebedy zrodil Voxel?
To vzniklo právě u videoklipu k písničce V síti. Tam je použita počítačová grafika, která se jmenuje voxelová. A voxely jsou vlastně pixely ve 3D prostoru. My jsme tenkrát natáčeli ten videoklip a já jsem pořád neměl pseudonym, pod kterým bych se chtěl prezentovat, a to už je docela pozdě, když už je všechno domluvené. A moje hudba mi neseděla k tomu, abych vystupoval jako Václav Lebeda. To prostě nefungovalo. A ten název voxelová grafika mi uvízl v hlavě. Zjišťoval jsem, co to znamená, a přišlo mi, že to slovo voxel je dost zajímavé na to, aby se na to každý pak ptal a aby to třeba v lidech i vzbudilo zvědavost, co to vlastně je a co jsem za člověka. Právě proto jsem to v té době zvolil. Sice dneska už tvořím žánrově jinou hudbu, ale ten pseudonym jsem se rozhodl nechat, protože ke mně patří, stejně jako všechno, co jsem zažil a co mě utvářelo a utváří.


S kým by sis chtěl někdy zazpívat?
Já mám strašně rád české folkaře, ať je to Pavel Dobeš nebo Jarek Nohavica. Pak samozřejmě obdivuju i popovější písničkáře, například Xindla X, Tomáše Kluse, Xaviera Baumaxu, i když ten už je spíše alternativnější, nebo skupinu Jananas. To jsou zpěváci a kapely, které mám rád. A co mě teď hodně baví, i když úplně nevím, jestli bych si s ním chtěl dát koncert nebo zazpívat, je Kapitán Demo. Doporučuju jeho písničku Láska, pokora a sluníčko. Je to takový vtipný člověk, který si fakt dělá prdel skutečně ze všeho. Ne každému sice tenhle humor sedne, ale já když potřebuju opravdu vypnout a pobavit se, tak tady ten interpret mě poslední dobou strašně baví. Jeho druhá deska Okamžitě odejdi do svého pokoje a vrať se, až budeš normální je fakt moje oblíbená.


Kdy jsi začal spolupracovat s Honzou Pokorným alias Pokáčem?
To bylo úplně jednoduché, já jsem zezačátku neuměl psát české texty. Psal jsem jen v angličtině, za kterou jsem se rád schoval. Tam ať člověk napíše cokoliv, nikdo to nějak extra neřeší, což pro mě bylo ideální. Ale pak už mě to začalo štvát, protože jsem chtěl zpívat česky pro české publikum, ale neměl jsem textaře a sám jsem si tenkrát ještě netroufl. A proto jsem se rozhodl oslovit Pokáče, který tehdy byl absolutně neznámý písničkář. Napsal jsem mu, jestli by se mnou nechtěl spolupracovat, on si o mně něco zjistil a dali jsme si sraz. Zjistili jsme, že si sedíme a rozumíme, a začali jsme spolu spolupracovat. A já jsem strašně rád za to, v co to vyústilo.


Takže se z vás stali kamarádi?
Z nás se za tu dobu stali obrovští kamarádi. Sice jsem se rozhodl psát na třetí desku vlastní texty, ke kterým jsem potřeboval nějakým způsobem dozrát, ale na našem kamarádství to nic nemění. Musím říct, že je to jeden z lidí, který mi jsou opravdu nejblíž. Není snad jediný den, kdy bysme si nepsali nebo nevolali. On je jak moje druhá manželka. (smích) A já ho mám strašně rád a velmi ho obdivuju, protože je neskutečně talentovaný textař a dobrý a vtipný člověk. Já s ním dokážu trávit dny i týdny a pořád se máme čemu smát. Hrajeme různé improvizace. A teď to absolutně nemyslím jakkoliv milostně, ale já toho člověka fakt miluju. Jsem fakt strašně moc rád, že jsem ho oslovil, protože díky tomu mám teďka skvělýho kamaráda a spolupracovníka.


Podílíš se s ním na psaní textů?
Dříve to bylo tak, že já jsem měl jasnou představu o tom, kam budu směřovat i co se týče obsahu, a on ten určitý příběh nebo nápad dokázal napasovat do rýmu. A teď u desky, kterou připravuju, je to tak, že jsem dozrál do momentu, kdy jsem si uvědomil, že chci stoprocentně a autenticky předávat fakt jenom to, co cítím a prožívám. Tak jsem začal psát svoje věci, ale musím říct, že on mi ze začátku fakt hodně pomáhal. Poslal jsem mu nějaký nápad a on mi řekl: Hele Václave, ten refrén je teda fakt dost na prd, zkus mi poslat třeba ještě dvě varianty. A jelikož si od něj fakt rád nechám poradit, tak cítím, že si to postupně tak nějak sedá. Ale to neznamená, že bysme se od sebe nějak odlučovali. Zrovna nedávno jsme spolu dojeli úplně úžasné a vyprodané turné. A musím říct, že to bylo fakt nejhezčí turné, které jsem kdy jel.


Co to bylo za turné?
Jmenovalo se to Tour, co sedne. Bylo to na sezení a fakt takové intimní, příjemné a hezké. Lidi se fakt smáli, poslouchali a bylo to úplně skvělé. Už teď plánujeme, že to zas někdy zopakujeme. Takže i když jsem se rozhodl, že už budu psát všechno sám, tak rozhodně plánujeme spolupráce na další roky, protože nás to baví a máme se rádi.


Už máte pár společných písniček, neplánujete časem i společnou desku?
My jsme si říkali, že pokud v příštích letech nasbíráme dostatek písniček, tak klidně vydáme i cédéčko. Zatím máme společně asi čtyři singly. Prostě některé písničky člověk složí a pak si řekne, že sám je na to málo a přemýšlí, s kým by to tak udělal. A u nás díky tomu, že jsme na sebe fakt naladěni a chceme těm lidem předávat to samé, je velká pravděpodobnost, že se určitě ještě spojíme.


Kdo je tvůj hudební vzor?
Já si myslím, že těch vzorů jsem do sebe za život nastřádal fakt hrozně moc. Ať to byl zezačátku Mozart, Beethoven a Bach, fakt prostě klasika, poté třeba Green Day. Doteď často, když píšu písničky, cítím, že ta melodika je podobná právě i kapele Green Day, i když to tam lidi vůbec nevnímají, protože já tam mám aranžmá s akustikou. Ale cítím, že oni mě hrozně ovlivnili právě v těch melodických linkách a ve stavbě písničky. Teďka mě třeba hodně baví kapela kolem rodilého indiána, který právě má neskutečně zajímavou barvu hlasu a má hrozně silnou zprávu, kterou předává dál. Jmenují se Medicine for the people. Byl jsem i na koncertě v Praze a je to vážně silný a opravdu to všem doporučuju.


Takže jednoho konkrétního interpreta za vzor nemáš.
Určitě ne, protože když má člověk jednoho konkrétního, tak když pak píše věci, tak často zní jako ten jeden, kterým se nechá inspirovat. Ale když se spojí něco z klasiky, něco třeba z Jasona Mraze, kterým jsem začínal, něco z akustické hudby, něco třeba z Jacka Johnsna, ale i různých moderních věcí. Tak od každého člověk pochytá určité věci, a když to pak složí, vznikne úplně nová mozaika. Tak to je a určitě i nadále bude u všech interpretů, co tvoří.


Preferuješ hraní na velikých festivalech, nebo máš raději komornější prostředí?
Já preferuju kontrasty. Kontrast, to je podle mě výraz, který definuje celý můj život. Já žiju v kontrastech, v kontrastech mě baví být a baví mě je zažívat. Čili já hrozně rád zahraju s akustikou v kavárně pro třicet lidí, ale miluju i hraní na obrovských festivalech, jakým je například Votvírák pro tisíce lidí. Je to prostě fajn a pro mě hrozně důležité. Zaprvé abych si udržel pokoru a zadruhé abych zažíval pestré koncerty a pestré věci. A taky aby mě to prostě bavilo. Protože kdybych hrál furt jenom v klubech nebo furt jenom na festivalech, tak by mě to prostě přestalo bavit, a to nechci, aby se někdy stalo.


Před několika lety ses zúčastnil Československé SuperStar, ve které jsi bohužel neuspěl. Neodradilo tě to tehdy od zpívání?
Já bych tě jenom poupravil - bohudík. (smích) Protože, a to nemyslím vůbec zle, když člověk uspěje v té SuperStar, tak zaprvé je hrozně těžké sundat pak ze sebe tu nálepku a druhá věc je ta, že je strašně náročné pak fungovat s vlastníma písničkama. Člověk sice vyhraje, ale neprezentuje se vlastní tvorbou. To je podle mě strašnej průšvih těch soutěží, protože pak když člověk začne dělat vlastní věci, najednou lidí zjistí, že je vlastně ten interpret nezajímá. Že ty písničky ho najednou nějak nebaví, protože předtím zpíval věci, které ty lidi měli rádi, které jsou známé, a najednou to tak není. A to si myslím, že je největší problém těch soutěží.


Proč jsi do toho teda šel?
Protože jsem tohle nevěděl. (smích) A také kvůli tomu, že jsem chtěl nasbírat zkušenosti a myslel jsem si, že to je cesta k tomu, abych se nějak zviditelnil. Jenže jsem pak zjistil, že to vlastně vůbec nepotřebuju. A že ta cesta moje je pomalejší, delší, ale za to trvanlivější a vede přes různé kluby, festivaly, slavnosti a obecně přes koncertování.


Pracuješ už na třetí desce?
Já už jsem vlastně zmínil, že teďka připravuju písničky na třetí desku, ale dávám si na čas. Prostě když budu mít dostatek materiálu, s kterým budu souznít a na který budu pyšný, tak v ten moment se rozhodnu, že tu desku udělám. Teď jsem vlastně ve fázi, kdy budu vybírat singl z těch pár nových písniček, protože už je třeba, abych zas do lidí něco nahustil. Teď jsem měl takovou menší odmlku, takže si myslím, že už je nejvyšší čas to teďka zase vypustit a pořádně rozjet.


Jaké máš plány do budoucna?
Můj největší plán je teď celorepublikové turné, které připravujeme na podzim. Pojedeme s cimbálovou muzikou a ke mně se přidá dalších sedm lidí. Takže to bude vlastně rachot a bude nás fakt hodně. Já miluju smyčce a hlavně miluju ty kluky, kteří jsou skvělí, zlatí, příjemní a rozhodně to nejsou žádní egoisti. Na rozdíl od některých profesionálních hudebníků, kteří mají ježkárnu a bohužel si o sobě kolikrát moc myslí. Já třeba nemám žádné hudební vzdělání a zjišťuju, že ono vlastně ani není potřeba. Mnohdy člověk i se čtyřma akordama dokáže udělat více kouzel, než kdyby udělal složitou písničku. Zaprvé to lidi nezajímá a zadruhé často to tady ti hudebníci dělají jen pro ukojení ega. Udělají složitou hudbu, kterou chtějí strašně oslnit, ale kolikrát v jednoduchosti je mnohem větší krása, a to mě baví nejvíc.

Jana Kudrhaltová

Autor: Redakce

27.3.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto.

Od sokolovny zmizel červený golf

Čerti v pelhřimovském domově seniorů

Pelhřimovský domov pro seniory dává šanci na přijetí výhradně místním

Rodiče v Pelhřimově vysází stromy za své potomky

Pelhřimov – V okolí Pelhřimova se ve čtvrtek odpoledne objeví 63 nových stromků. Vysadí je rodiče nových občánků v lokalitě za vodojemem v Pelhřimově směrem od Vlásenické ulice ke Starému Pelhřimovu.

Libkovankafest láká na dechovku do Častrova už potřetí

Častrov, Libkova Voda – Milovníci dechovky už potřetí zamíří do Častrova. V sobotu 21. října se v tamním kulturním domě uskuteční třetí ročník Libkovankafestu, jemuž dala jméno dechová muzika Libkovanka, která působí v nedaleké Libkově Vodě.

Martin Lank: Největší klad programu Realistů je jeho reálná splnitelnost

Jihlava - Jedním z největších překvapení voleb před čtyřmi lety na Vysočině byl poslanecký mandát pro Martina Lanka. Ten kandidoval za hnutí Úsvit a získal více hlasů než poslankyně za ODS. Do voleb jde Martin Lank i letos, a to na kandidátce Realistů

Předseda strany nemůže zůstat za bukem, říká Jan Veleba

Vysočina - Jediný předseda celostátní strany z Vysočiny Jan Veleba jde i do těchto voleb. Je lídrem Strany práv občanů (SPO) pro Vysočinu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení