Vyskočil: S rodným krajem jsem srovnával různá místa

Profesor, mimochodem pelhřimovský rodák, dokázal svým povídáním doprovázeným hrou na housle konečně nastínit, proč muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. V rozhovoru mimo jiné uvedl, že podstata života a jeho zázraky jej fascinovaly už od dětství.

Jaký máte vztah ke svému rodnému městu, k Pelhřimovu?
Je to nádherný kraj. Vždycky jsem s ním srovnával různá místa, kam jsem se pracovně nebo jako turista dostal, třeba Povolží, severní Kalifornii nebo exotickou Indii. Vtištění milé kopcovité krajiny do mé mysli bylo tak silné, že v rovině například kolem Veselí nad Lužnicí nebo na Mohavské poušti u Las Vegas jsem měl pocit, že jsem ztracen a že na cestě ke vzdálenému horizontu bídně zahynu (úsměv).

Kam a kdy jste se z Pelhřimova odstěhoval?
Od roku 1965 žijeme s manželkou v Praze, a to na místě, které připomíná svým způsobem naši rodnou Vysočinu. Bydlíme v Modřanech na „kopečku u lesa" s pěkným pohledem až k Hradčanům a přes Vltavu k Barrandovu. 
V Pelhřimově bydleli rodiče na Pražské a viděli ze sedmého patra celé město i kopec Lejšovku směrem ke Křemešníku.

Jezdíte do svého rodného kraje pravidelně?
Teď se na Pelhřimovsko dostaneme jen zřídka, občas přijedu na přednášku do knihovny. Naposledy jsem si užil mrazivé nádhery Vysočiny 
a bílých městských střech při předávání výroční ceny města v lednu 2012.

Vždy jste se chtěl profesně věnovat neurofyziologii, nebo vás lákalo i jiné povolání?
Pochopení podstaty života a jeho zázraky mě fascinovaly od dětství, protože prarodiče byli farmáři, a tak jsem záhy seznal tajemství narození kůzlátek, rozčepýřené boje krocanů a také zabijačky 
u dědečka na dvoře. Jednou 
v létě, bylo mi asi deset let, jsem se stal hrdinou, protože jsem zachránil hejno polomrtvých hladových slepic, kterým se ucpala volátka.

Takže vás minuly typické dětské sny stát se například popelářem, vojákem a tak podobně?
To víte, že jsem v mládí měl i jiné zájmy, například mě bavila stavebnice Merkur, na které akademik Wichterle zhotovil zhruba v té době první kontaktní čočky. Jeden čas jsem chtěl být pilotem slavného aerotaxi Morava nebo včelařem a učitelem jako strýček Broukal na vesnické škole. Od pěti let jsem hrál na housličky, ale snažil jsem se i o výtvarné projevy.

Jaká problematika vás ve vašem oboru zaujala nejvíce?
Jako děti zaujme nová hračka, mě v šedesátých letech zaujala nová metoda, kdy se pomocí mikromanipulátoru a pod mikroskopem může zavést tenounká skleněná sonda naplněná vodivým roztokem do jediné buňky, neuronu nebo svalového vlákénka desetkrát tenčího než vlas. Tehdy jsme za pomoci vlastních zkonstruovaných elektrických zesilovačů měřili miniaturní synaptické potenciály. Já mám dodnes v předloktí drobounké střípky zlomených skleněných trubiček po neúspěšných počátečních pokusech. Časem jsem k elektrofyziologii přizval domácí i zahraniční biochemiky, histology nebo farmakology a podařilo se nám některé z otázek vzrušivosti nervů a svalů prozkoumat z mnoha hledisek. Vzpomínám na článek, který jsme sepsali s americkým a ruským kolegou a který nám vyšel v zahraničním časopise Neuroscience za hluboké totality, což byla bezesporu ideální spolupráce bez ohledu na politickou nesnášenlivost té doby.

Co považujete za svůj největší profesní úspěch?
Jeden z pěkných úspěchů byl bezesporu objev nového nekvantového vylučování některých chemických přenašečů na synapsi. Tento „náš" nekvantový výlev je už více než deset let uváděn v zahraničních učebnicích neurofyziologie. Jiná myslím docela pěkná série prací se týkala synchronizace činnosti jednotlivých kvant po podráždění nervu adrenalinem. Zdá se, že také zaujala studie o šíření útlumu v mozkové kůře, která dostala ocenění v roce 1988. Její mladší pokračování bylo odborníky oceněno v roce 2011, a to z toho důvodu, že jsme předložili vysvětlení, proč ženy zřejmě trpí migrénou až čtyřikrát častěji než muži.

A proč tedy?
Studovali jsme u myšek takovou zvláštní pomalou elektrickou vlnu, která zřejmě vzniká, když nás přepadne migréna. A ukázalo se, že u samiček je pravděpodobnost vzniku této vlny šířící se deprese mnohem větší. Takže ženy mají v tomto ohledu mnohem citlivější mozkovou kůru a častěji trpí migrénami. Zasahují do toho i ženské hormony a menstruační cyklus. Ale my, muži, se zase musíme každý den holit s rizikem úniku krve, takže jsme zase ohroženi jinak (úsměv).

Jaký máte názor na popularizaci vědy?
Myslím, že je nutná. Naše věda nemůže být jako příprava slivovice coby elixíru života „patlámo, patlámo" z Císařova pekaře. Nechceme, aby nám císař Rudolf II. (rozumějte veřejnost) nerozuměla, ale přesto nám věřila. Popularizace vědy může být ale někdy problematická. Novináři i vědci často přehánějí a každý drobný pokrok nebo článek v dobrém vědeckém časopise je vyvyšován jako průlomový. Myslím, že popularizace je dost, až bych řekl, že to některé lidi může trochu dráždit a jiné zase naplňují velká slova popularizátorů často neoprávněnou nadějí, že věda je všemocná a rychle vyřeší všechny lidské problémy.

Dozvěděla jsem se, že vás předseda Senátu Parlamentu ČR Milan Štěch jmenoval na Státní vyznamenání. Je to pravda?
Ano, je to pravda. Jak jsem před časem řekl při jiné příležitosti, já nijak zvlášť po oceněních ani vedoucích funkcích neprahnu. Také z toho důvodu jsem nepůsobil na žádných významnějších vedoucích pozicích a už vůbec ne v politice. Ale když si organizace, město, nebo i předseda Senátu všimne vaší práce, člověka to potěší a vlastně je to také trocha té pozitivní popularizace pro obor, ve kterém působím. Návrh ale nic neznamená a pan prezident si bude podle svého vkusu vybírat z mnoha doporučení.

Aneta Slavíková