V Norsku jsme si občas říkali, že moc chodíme

Netrvalo dlouho a jejich sen procestovat na plechových miláčcích co nejvíce koutů světa se pomalu ale jistě stává skutečností. Loni se HP-mototeam, jak si tito dva motorkáři říkají, vydal na motorkách na cestu západní Evropou čítající zhruba deset tisíc kilometrů.

Letos v létě ujeli motorkáři přes deset tisíc kilometrů, a to na cestě po severní Evropě. Jejich smělé plány pokračují – příští rok se chystají na okruh přes státy Beneluxu, Velkou Británii a možná i po Islandu. Ze svého cestování pořizují videa a fotografie a plánují, že 
v budoucnu vydají cestopisné knihy a budou se dále věnovat prezentacím svých cest veřejnosti. Uvažují totiž o tom, že by se jejich koníček stal i jejich povoláním.

Jak jste jako motorkáři 
začínali?
David: S Tomášem jsme 
se jako patnáctiletí potkali 
na brigádě. Jsme sice sousedi a naši rodiče se znají, ale přece jen jsme se my dva lépe poznali až v práci.
Tomáš: Další prázdniny jsme už společně začali chodit na jinou brigádu. Já, protože jsem starší, jsem udělal řidičák na motorku dříve. 
V šestnácti letech jsem si 
za ušetřené peníze z brigád koupil svou první motorku – Hondu XR 125L. David si svou první motorku – Hondu XL 125V Varadero – pořídil rok po mně.

Přiblížili byste laikovi, co to bylo za stroje?
Tomáš: Moje motorka byla spíš do terénu, David měl cestovní, silniční enduro. 
Na své první motorce jsem najel asi 16 tisíc kilometrů 
a objel jsem s ní půlku republiky.

To jste byli hodně mladí. Rodiče se o vás nebáli?
Tomáš: Ze začátku se báli, ale my jsme začínali krátkými trasami. Nejdříve jsme jeli třeba na tři dny, pak už třeba na týden. No a rodiče postupně povolovali. (úsměv)
David: Když jsem čerstvě dostal papíry, tak Tomáš už měl naplánovanou cestu kolem hranic republiky. Mě naši ještě nechtěli pustit, a tak si Tomáš na internetu našel dva kluky, se kterými odjel. Po ujetí poloviny trasy je ale chytly povodně, a tak se museli vrátit domů.
Tomáš: Po další brigádě jsme si koupili nové motorky, které máme doteď – já Hondu XL 650V Transalp 
a David Hondu XRV 750 Africa Twin. S nimi se dá zajet 
do terénu i na silnice. A napadlo nás, že bychom mohli vycestovat i na delší dobu.
David: Rodiče to nebrali moc vážně a my je před cestou v podstatě postavili před hotovou věc. Asi jim ani nic jiného nezbývalo, protože jsme si na všechno vydělali sami. (úsměv) Tomášův taťka nás tedy vybavil navigátorem, aby mohl na internetu sledovat, kde právě jsme.
Tomáš: On je taťka taky motorkář, takže to chápal. Letos se už snad ani tak nebáli, protože věděli, že přece jen máme něco za sebou.

Jsou vaše cesty „jen" o jízdě samotné, anebo se ve vašich plánech skrývá ještě něco?
David: Časem bychom rádi vydali knížku, cestopis. 
Až třeba projedeme celou Evropu.
Tomáš: Nebo až projedeme nějakou neobvyklou zemi. 
Na cestě po severní Evropě jsme pořídili video, které nyní doma stříhám. Zároveň s tím píšu i cestopis.

Máte se střiháním či se psaním nějaké zkušenosti?
Tomáš: Já už jsem dva cestopisy napsal, baví mě to. Na stříhání videa jsem si sehnal program a už se v tom postupně zdokonaluji.
David: Zatím naše materiály ale ještě veřejně neprezentujeme, sbíráme odvahu. Přece jen vystupování před lidmi není jednoduché. 
Na youtube jsme uložili video z cesty po západní Evropě, které trvá asi hodinu a sedmnáct minut, a zhlédlo ho asi pět a půl tisíce lidí.
Tomáš: Jen tam nejsou žádné pasáže s mluvením. 
V aktuálním videu ze severní Evropy už ale hovoříme.

Letos jste vyrazili přes Německo, Dánsko až do Norska a přes Finsko zase zpět domů. Jaké máte dojmy z cesty?
Tomáš: Mně osobně se Norsko ze zemí, které jsme dosud navštívili, líbilo nejvíc. Je tam úžasná krajina.
David: Hodně jsme se 
s Tomášem vydávali na pěší túry, až jsme si někdy říkali, že víc chodíme, než jezdíme.
Tomáš: Chodili jsme těžkým terénem, po horách 
a tak. Příroda je tam krásná, jen je tam všechno drahé.

To mě přivádí k otázce, na kolik vás cesta na sever vyšla?
Tomáš: Tento výlet nás stál asi 48,5 tisíce, a to nepočítám výdaje vložené do motorky před cestou. Polovinu uvedené částky jsme dali 
za benzin, který je v Norsku opravdu drahý, snad nejdražší v Evropě. V Norsku obecně je všechno drahé. Ale je pravda, že jejich platy se pohybují trochu jinde než ty naše. Potkali jsme tam Čecha, který nám říkal, že nejnižší platy v Norsku jsou kolem 50 tisíc našich korun.
David: V Norsku jsme si třeba dali oběd s malým nealko pivem, který nás v přepočtu na naše peníze vyšel 
na jednoho na 800 korun.
Tomáš: A to jsme dostali 
v podstatě filé, které by mamka připravila líp. Také jsme si tam koupili točený pivo s tím, že pokud bude stát tak kolem těch našich sto korun, tak to bude ještě dobrý. Nakonec stálo našich 265 korun.

To mě přivádí k další otázce. Jak na cestách jíte a jak spíte?
Tomáš: Loni, kdy jsme vyrazili poprvé na delší cestu, jsme ještě tak úplně netušili, do čeho jdeme. Takže jsem na konci každého dne 
v rámci cesty hledal, kde budeme druhý den spát. Ve finále jsme ale na předem vybraném místě spali jednou. Teď to děláme tak, že večer okolo sedmé se poohlížíme 
po místě na přespání. První pěkné místo je naše. Někdy se nám i stalo, že nás lidé, které jsme o nocleh požádali, poslali pryč. Nevadí nám to, chápeme je a rozhodně se nevnucujeme.

Takže nespíte v kempech?
Tomáš: Přesně tak, snažíme si hledat místa pro stanování mimo kempy. Stává se nám, že se třeba někoho zeptáme, jestli u něj na zahradě můžeme přespat. Většinou to nebývá problém.
David: Konkrétně v Norsku existují pro přespání takové sruby. Jsou v nich i potraviny. Co člověk sní, musí pak doplnit. A opravdu to doplní. Jsou tam na to zvyklí. Viděli jsme třeba, že u silnice mají stánek s třešněmi a pokladničkou, nic víc. Člověk 
si vzal třešně a peníze za ně vhodil do té pokladničky.

A co jídlo?
Tomáš: Jíme často těstoviny. Je to tak, že přes den si koupíme něco cestou, většinou nějaké pečivo a něco 
k tomu. Večeři si pak uvaříme, abychom měli aspoň jedno jídlo denně teplé.
Zmínili jste zážitek z norské restaurace. Dáte si občas i místní specialitu právě v restauraci?
David: Jen málo. Třeba loni v Maroku. Tam jsme 
za jídlo pro tři lidi utratili 
asi 150 našich korun.
Tomáš: A za noc v hotelu pro tři jsme zaplatili 15 euro.

Jak se v cizích zemích domluvíte?
Tomáš: Anglicky.
David: Tomáš umí anglicky líp, já trošku hůř.
Tomáš: Ale vždycky se domluvíme.

Vzpomenete si na nějakou nepříjemnou či nebezpečnou situaci, se kterou jste se museli 
na cestách vypořádat?
David: Konkrétně si vzpomínám na to, když jsme loni projížděli hlavním městem Maroka a hledali jsme nějaké místo na přespání. Zeptali jsme se policisty, jestli by nám něco nedoporučil, a on nám řekl, že máme jet pryč, že tam není bezpečno.
Tomáš: Afrika je všeobecně taková divoká. Třeba i když na semaforu svítí červená, tak to pro ně jako by znamená: Jeď!
David: A navíc jsme tam dorazili v době, kdy měli ramadán, takže jsme nesehnali ani žádné maso k jídlu.
Tomáš: Spíš třeba míváme krize, že usínáme za řídítky, protože to naše cestování je náročné. Většinou chodíme spát v jedenáct večer a vstáváme před šestou ráno.

Ztratili jste se někdy?
Tomáš: To ne. Už půl roku před expedicí máme trasu naplánovanou. Známe body, kam se stavíme, máme stažené jejich souřadnice, používáme navigace. Ještě se nám nestalo, že bychom něco nějak extra dlouho hledali.

Tomáš to už naznačil, jak dlouho předem a jakým způsobem se 
na cestu připravujete?
David: Už teď plánujeme zmíněnou cestu na příští rok.
Tomáš: Trasu dávám dohromady já. David mi vždycky napíše místa, která by chtěl navštívit, a podle toho se zařídíme. Když to mám hotové, tak David přijde ke mně a plán konzultujeme.

Dokázali byste vypíchnout tři opravdu nejdůležitější věci (kromě peněz, dokladů a motorky), bez nichž byste se 
na cestě neobešli?
Tomáš: Určitě bychom se neobešli bez stanu, to je naše střecha nad hlavou.
David: Letos jsme si pořídili i židličky. Možná je to prkotina, ale to sezení na nich jsme si užívali. (smích)
Tomáš: Hodně dobrý je mít připravený malý dárky – třeba lahvičky becherovky, pohledy Humpolce a tak. Ty věci pak dáváme těm, kteří nám nějakým způsobem 
na cestě pomůžou. Ale třeba loni jsme nakoupili dětem 
do Maroka bonbony, které jsme vůbec neudali, protože děti si je vůbec nechtěly brát.
David: Navigace je také hodně důležitá.
Tomáš: Anebo nářadí. Teď jsme s sebou vezli velký kufr s nářadím, se kterým jsme schopni rozebrat motorku 
do posledního šroubku. Naštěstí jsme ho ani jednou nepoužili. A ještě důležité je 
mít s sebou náhradní klíče od motorky. To se možná podceňuje. Já dávám svoje Davidovi, David ty jeho zase mně.

Dokážete si sami motorky opravit, když je třeba?
Tomáš: Ano, základní věci si umíme opravit. Ještě se nám ale nestalo, že by to bylo potřeba.
David: Akorát minulý rok jsem dvakrát píchnul, a to jsme si poradili.
Tomáš: Navíc píchnul jednou 250 metrů od pneuservisu a podruhé 150 metrů 
od pneuservisu. (smích)

Když jedete delší dobu krajinou, co se vám honí v hlavě?
David: Zpíváme si. (úsměv)
Tomáš: No, abychom neusnuli. (úsměv)
David: Chtěli bychom si pořídit interkom, abychom mezi sebou mohli při jízdě komunikovat. Protože když jedeme nějakým rovným úsekem, tak nás napadají různé připomínky, nebo něco vidíme, na co bychom se chtěli navzájem upozornit, 
a podobně. A když pak zastavíme na pumpě, tak už ani nevíme, cože jsme si to chtěli říct, a přitom nás toho napadlo hrozně moc.

V jakém z navštívených států 
se vám líbilo nejvíce?
Tomáš: Mně se hodně líbilo v Norsku.
David: Norsko mě zaujalo hodně. Loni se mi zase líbilo v Alpách, tam to bylo opravdu nádherný. A úplná nádhera to byla ve Španělsku u pohoří Sierra Nevada. Tam jsme mimochodem spali 
v národním parku, což jsme ani nevěděli, ale tam se nocovat samozřejmě nesmí. 
Naštěstí jsme byli asi dobře schovaní, protože jsme na místě zůstali bez problémů.

Máte ještě nějaké sny či plány do budoucna, co se motorek 
a cestování týče?
David: Rádi bychom pokračovali s psaním cestopisů. A až projedeme celou Evropu, chtěli bychom vydat knihu. Líbilo by se nám procestovat i země kolem Kazach᠆stánu a Mongolska, ale to by znamenalo našetřit minimálně čtvrt milionu.
Tomáš: Špatné by nebylo ani, kdybychom se vydali 
na cestu po celé Americe.
David: To je takový náš zatím vzdálený sen. Ale když nám bylo patnáct, tak jsme taky „jen" plánovali, a nakonec to vyšlo. (úsměv)