Chlapi, kteří v lomu pracují, svou práci s trochou nadsázku přirovnávají k hraní na pískovišti. „V některých místech se zdravý kámen hledá opravdu těžko. Musíme skálu nejprve rozstřílet a odkrýt, abychom se na něj dostali. V některých místech je zvětralá a drolí se. Z kraje to byly krásné zdravé kvádry, lupalo se to jako perník, ale teď jsme v takovémhle smetí,“ ukazuje mistr lomu Vladimír Trnka.

O práci se tady dělí celkem čtyři muži. „Teď ale zrovna jeden marodí. Každý pracujeme na svém místě, ale v případě potřeby se zvládáme zastoupit. Dnes člověk nemůže umět jen jednu věc, ale musí být multifunkční,“ podotýká Trnka.

Klikněte a podívejte se, kde všude jsme už byli a co zajímavého jsme tam zjistili.Klikněte a podívejte se, kde všude jsme už byli a co zajímavého jsme tam zjistili.Zdroj: DeníkKvádry, které vytěží, se pak převáží do zpracovny v Kamenné na Třebíčsku. „Pocházíme odtamtud, takže sídlo a veškeré haly máme tam. Když to tu otec před dvaceti lety koupil, řešili jsme, jestli žulu zpracovávat i zde. Nicméně peněz bylo málo a dospěli jsme k názoru, že mít dvě zpracovny je nesmysl,“ vysvětluje jednatel a majitel firmy Zbyněk Zedníček, proč se rozhodli pro tuto poměrně náročnou logistickou akci.

PRÁCE NA ČERSTVÉM VZDUCHU

Zdejší pracovníci se shodují, že by svou práci neměnili. „Člověk je pořád na čerstvém vzduchu. Občas sice zazlobí počasí, třeba v létě, když nefouká, bývá u stěny i padesát stupňů. To se člověk opravdu zapotí. Ale zase na druhou stranu se alespoň opálíme a máme tady posilovnu zadarmo,“ směje se Trnka.

S ním souhlasí i další ze zaměstnanců, Milan Šťastný. „Ta práce rozhodně má něco do sebe. Jsem rád, když se nám daří. A to je při většině odstřelů,“ s úsměvem potvrzuje slova svého mistra.

Obecně ale práce v lomu příliš netáhne. „Lidé všeobecně nejsou. Je opravdu těžké někoho sehnat. Někomu vadí dřina, i když dnes už jsme celkem dobře strojově vybavení, jiného zase nebaví u práce přemýšlet. Do stěny totiž člověk musí vidět a zamyslet se nad tím, jak ten kámen půjde ulomit, jinak toho víc zničí, než vyrobí,“ prozrazuje Zedníček.

Mladí o tuto práci nestojí vůbec. „Je to celkem fuška. Dneska by každý nejraději seděl v kanceláři u počítače, ale to nejde,“ přemítá Šťastný. „Nehledě na to, že se ochuzuje o spoustu krásných věcí. Tady jsme svými pány,“ přidává se Trnka.

Žula z tohoto mrákotínského lomu je k vidění například na chodníku v humpoleckém parku Stromovka, v atriu střední školy v Bystřici nad Pernštejnem, na náměstí v Moravských Budějovicích, v korytu řeky Jihlavy v Třebíči či v jihlavském parku Gustava Mahlera, který krášlí sochy z ní. Mimo Vysočinu si jí lidé mohou všimnout na kašně v Chrudimi či dlažbě u Národního muzea v Praze.

Mrákotínská žula je ale známá i ve světě. „Je to zkrátka pojem. Učí se o ní všichni budoucí architekti na vysokých školách. Speciální je barvou kamene, protože na rozdíl od klasických šedých má nádech dožluta, což je u lidí poměrně oblíbené,“ dodává Zedníček.

Granit Zedníček
- mají lomy v Mrákotíně na Jihlavsku a v Kamenné na Třebíčsku
- sídlo mají v Kamenné
- lom v Mrákotíně provozují od roku 2001
- v Kamenné těží durbachit, v Mrákotíně žulu
- v Mrákotíně ročně vytěží 1500 kubíků užitečné suroviny
- zhruba 1000 kubíků tvoří odpad
- mrákotínská žula je z 80 % žlutá a 20 % šedá