Proč jste se rozhodla cestovat zrovna do Indonésie?
Už jsem se tam chtěla podívat odmala. Zajímá mě tamní kultura a život lidí. Také mě přitahoval ráz tamní krajiny, třeba terasovitá rýžová pole. Při studiu jsem se rozhodla, že tam vycestuji. Ještě bych se tam chtěla vrátit, ale už ne na tak dlouho – třeba jako průvodkyně pro české turisty na zájezdy na měsíc, dva, ale na rok už ne, protože je náročné žít v jiné kultuře.

Jak jste se tam dostala a co jste měla dopředu zařízené?
Dostala jsem stipendium přes indonéskou ambasádu. Stipendium je na šest nebo dvanáct měsíců. Z Česka nás bylo vybráno čtrnáct a dohromady se stipendia zúčastnilo kolem 750 lidí ze 75 zemí, které jsou přátelé s Indonésií. Většina stipendistů si vybrala univerzitu na Jávě nebo Bali, což jsou hlavní turistické oblasti. Já jsem si spolu s dalšími čtyřmi spolužáky vybrala univerzitu Andalas v Padangu na ostrově Sumatra, kde jsme měli zajištěnou výuku indonéského jazyka a kulturních reálií, zhruba pět hodin týdně. Další moji spolužáci byli ze Slovenska, Slovinska a Madagaskaru.

Kde jste bydleli?
Univerzita nám nabídla bydlení na kolejích, ale ty se tehdy renovovaly po zemětřesení v roce 2009, a proto jsme se s kamarádkou ze Slovenska přestěhovali do vlastního pokoje kousek od univerzity. Ale i tam ne vždy vše fungovalo: třeba týden netekla voda, protože vyschla studna, tak jsme čekali, až ji pohodoví a usměvaví pracovníci vykopou více do hloubky, a myli jsme se prozatím u vstřícných sousedů.

Co byste řekla o způsobu života místních obyvatel? Čím je nejvíce ovlivněn?
Indonésie se skládá z nespočetně různorodých kmenů i jazykových skupin, které se liší i svým náboženstvím. Většina obyvatel země je muslimského vyznání. Já jsem studovala v Padangu, kde je velmi specifická kultura a poměrně radikální islám. Žijí zde příslušníci kmene Minangkabau, jejichž kultura a tradice jsou vehementně dodržovány a tato tradice je jaksi ještě „vyztužená" islámem. Pro své skálopevné dodržování náboženských i kulturních tradic je tato oblast známá po celé Indonésii.

Jak se to projevuje konkrétně?
Je velice zajímavé, že v kultuře Minangkabau vládnou ženy a jsou i vysoce postavené, přitom islám, jak ho známe z Blízkého východu, ženy moc neuctívá. Muži v této kultuře pracují a peníze dávají starším ženám – matkám, které s nimi hospodaří. Byla tam i řada dalších zvláštních věcí. Dívka s klukem se nemohli po deváté hodině večer stýkat, a tak dívky spěchaly domů před odbytím deváté. Také když jsme si do našeho pokoje pozvali přátele včetně chlapců na oběd, tak místní chtěli, aby zůstaly otevřené dveře – aby mohli vidět, co se vevnitř odehrává. Je to takový systém kontroly všech všemi, aby se dodržovaly místní zvyky a tradice, který velmi dobře funguje.

Došlo i k nějakému kulturnímu nedorozumění mezi vámi a místními?
Nedorozumění byla na denním pořádku. Indonésané jsou totiž stejně jako většina Asiatů velmi zdvořilí, takže se snaží mnoho situací, při kterých bychom už kypěli vzteky, vyřešit úsměvem. V Padangu obzvlášť měli lidé ve zvyku věci říkat nepřímo, aby nikoho svojí přímostí neurazili. Nám Středoevropanům pak může někdy trvat velmi dlouho, než nám dojde, co tím myslí. Jednou jsme se spolužačkou ze Slovinska a naším kamarádem z Padangu byli v místní lepší klimatizované kavárně v obchodním centru, kam zavítali i tři Evropani, což jsme hned zaregistrovali, protože cizinců v Padangu mnoho nevidí. Jeden z nich seděl zády k nám a padaly mu kalhoty, takže mírně obnažoval své pozadí. Tak jsme z legrace řekli našemu indonéskému kamarádovi, ať mu to řekne, a že se s nimi může rovnou seznámit. Netušili jsme, jak originálně to náš přítel vyřeší. Neřekl, jak bychom předpokládali my, „Pane, trochu vám padají kalhoty" nebo něco v tom smyslu, ale pojal to takto: „Pane, mohu vás poprosit, jestli byste si nemohl přesednout na tu židli s tím opěradlem?" Evropan samozřejmě chtěl vědět proč, tak mu to tedy nakonec náš kamarád vysvětlil, a všichni jsme se mohli utlouci smíchy nad tímto netradičním způsobem řešení situace.

Co se vám v Indonésii líbilo?
Třeba to, že tam není taková lhostejnost jako u nás. Když se v autobuse někdo prodírá s velkou taškou, lidé se mu snaží pomoct. Nejde o to, že by vymysleli skvělé řešení, ale už snaha je dobrá. U nás si toho sice také všimnou, ale mnozí dělají, že nevidí. Společnost tam žije více komunitně. Například se stále ptají, odkud jste, co tu děláte, a snaží se navázat hovor, což bylo občas až únavné. My jsme tam byli za celebrity. Člověk jakmile vyjde ze svého pokoje, stává se jakýmsi „veřejným majetkem" a ztrácí jakékoliv soukromí. Byli jsme od nich třeba sto metrů a místní volali: „Cizinci, pojďte sem!"

Byla také možnost se koupat v moři?
Indonésie má nádherné pláže a ostrovy. Zrovna tak je vyhlášené Bali, někdy známější než celá Indonésie, a ostrov Lombok. Avšak tam, kde jsem byla já, v Padangu na Sumatře, to moc nešlo. Tam je muslimská kultura, museli jsme být zahaleni. Navíc to člověka ani nebaví, když tam v moři plavou plastové pytlíky a jiný odpad. Nepořádek se tam neřeší. Buď se odpadky házejí do moře, nebo se včetně plastů pálí. Na jedné pláži, kde nebyly velké vlny, se dalo koupat, i když jsem se koupala v oblečení. Už takhle jsme budili zájem, a kdybychom se koupali ještě v plavkách, tak by se na nás přišli podívat asi všichni.

Indonésie leží v seismicky neklidné oblasti. Zažila jste tam také zemětřesení?
Pár krátkých zemětřesení jsme zažili. Při zemětřesení jsme čekali, jestli budeme muset jít z domu, ale byla to naštěstí jen pětiminutová zemětřesení.

Jak tam funguje doprava?
Skoro každý jezdí na motorce, bohatší lidé auty. Byl by problém, kdyby zdražili ropu, která je tam teď velmi levná. K dopravě slouží miniautobusy. V nich jsou dvě krátké lavičky, ale nacpe se tam asi 12 lidí. Pro Evropany je to poněkud těsné, protože jsme větší a silnější, kdežto Indonésané jsou svým vzezřením malí.

V Indonésii se jedí ostrá jídla. Měla jste s tím problém?
Někdy ano. Buď jsem hledala jídlo bez chilli, nebo to koření oškrabala. Kolikrát to nezvládali ani místní, občas i brečeli. Jídla s chilli dávají i malým dětem i miminkům. Chtějí je odmala připravovat. Vařila jsem si svá jídla nebo mi chutnaly ryby, ale oni je také naložili v chilli, takže i když jsem to oškrábala, bylo to dál cítit. I malé množství pálí, člověk z toho špatně dýchá nebo potřebuje vodu.

Michaela Blehová