Udělal bych to samé, i když jsem byl z polistopadového vývoje rozčarovaný

Až prosincové zápisy detailněji popisují události související právě se sametovou revolucí, přes Německou demokratickou republiku, Rumunsko, Československo až po Humpolec. Součástí tehdejšího dění byl i Vojmír Kubíček, první mluvčí humpoleckého Občanského fóra. Ten po pětadvaceti letech zavzpomínal, jak se události ke konci roku 1989 vyvíjely z jeho pohledu.

Jak vzpomínáte na dobu těsně před 17. listopadem 1989 a těsně před vznikem humpoleckého Občanského fóra?
Občanské fórum vzniklo v Humpolci na základě spontánních demonstrací, které se konaly v místě, kde dnes stojí socha Masaryka. Ta tam v té době pochopitelně nebyla. Z mého pohledu tyto demonstrace začaly 21. listopadu. První tři nejodvážnější, kteří u sochy zapálili svíčky už v neděli 19. listopadu večer, byli Pavel Staněk, Jiří Jůzl a František Langr. Nejsem si úplně jistý, ale domnívám se, že tehdy pracovali v dělnických profesích. Tito pánové dali směr dalšímu dění a od té doby se u Masaryka začala veřejnost hojněji scházet.

Byli zmínění pánové nějak potrestáni za svůj krok?
Okamžitě byli zkontrolováni příslušníky Veřejné bezpečnosti, ale dál se nic nestalo. Samozřejmě se ale obávali, co bude po projevu jejich nesouhlasu s režimem následovat.

Jak jste vy prožíval den 17. listopadu 1989?
Naprosto tuctově (úsměv). Dokonce jsem ani nevěděl, že byla nějaká demonstrace. Až druhý den mi můj kamarád, který přijel z Prahy, popsal, jak byl na Albertově i na Národní, ale že se naštěstí nedostal do hlavního masakru, protože odešel dříve, než nastal. V tom víru událostí jsem sice přímo nebyl, ale od té doby jsem si jako člověk, který režim neměl rád a přál si jeho pád, říkal, co dělat dál a jakým způsobem.

Vzpomínáte si, jak vypadal 17. listopad v Humpolci?
Nebylo to tak, že by bylo 17. listopadu a druhý den už by se tu něco dělo, mělo to svůj delší vývoj. Trošku už jsem to předeslal. Lidé se postupně začali shromažďovat na veřejném prostranství, kde nyní stojí socha Masaryka. V dalších dnech se tam uskutečňovaly proslovy. Dokonce tam vystoupili i někteří pražští herci v rámci jízd, které pořádali, aby informovali „venkov" o tom, co se vlastně děje. První větší demonstrace se tam konala, myslím, 21. listopadu. Já jsem do Humpolce přijel 23. listopadu z Prahy, kde jsem byl dva dny na služební cestě. Ten den jsem v Humpolci pod tíhou okamžiku začal rozdávat letáky a fotografie, které jsem v Praze pořídil. Pan Vošický mě pak vysadil na pilíř plotu a já jsem promluvil k lidem. Tím jsem se dostal do víru dění. Zajímavostí je, že Humpolec, a možná i celá Vysočina, má takové privilegium, o němž málokdo ví.

A jaké?
Tehdy jsem pracoval jako programátor ve firmě ČKD Polovodiče, což byla pražská společnost, která měla v Humpolci pobočku v ulici Revoluční, dnešní Masarykově. Vůbec první stanovisko v Praze a v celé republice, které bylo deklarováno v továrně, přišlo právě z ČKD Polovodiče. 21. listopadu se tam sešlo asi 1400 lidí, kteří vydali prohlášení, v němž odsoudili zákrok proti studentům, podpořili jejich stávku a požadavky Občanského fóra. Bylo to významné proto, že establishment zřejmě pořád věřil tomu, že ho dělníci podpoří. Toto prohlášení předali z Prahy i nám do Humpolce a my se k němu ve stejný den také přihlásili. Na Vysočině jsme tak byli první podnik. Navíc jsme prohlášení vyvěsili na pobočce veřejně do okna, což vedlo ke konfliktu s tehdejším místopředsedou Národního výboru. Ten nám přikazoval, abychom to ihned sundali. Takže nejdřív se to sundalo, pak jsme to zase vyvěsili… (smích).

Takže se dá říci, že ČKD Polovodiče se stalo jakýmsi centrem v prvních dnech revoluce?
Ano. Když jsme založili Občanské fórum, tak se podpisy pod hlavní prohlášení sbíraly v ČKD Polovodiče. To, že jsem se stal mluvčím Občanského fóra, souviselo i s tím, že jsem pracoval právě v této firmě.

Zmínil jste váš projev v Humpolci. Co jste tehdy lidem říkal?
Spíše jsem předával informace o tom, co se děje v Praze, protože tam byla úplně jiná atmosféra. Četl jsem stanoviska studentů, umělců a Občanského fóra. Informoval jsem je i o požadavku generální stávky. Je důležité si uvědomit, že v té době základní komunikační kanál byla televize, která v prvním týdnu po 17. listopadu o těchto událostech informovala málo a když, tak ve stylu komunistické propagandy. Zmínili jen, že se na Václavském náměstí sešly protisocialistické živly, a to bylo všechno. Lidé tady toho věděli málo.

Jakými činnostmi jste se v Občanském fóru zabývali?
Ve dnech, kdy se pořádaly demonstrace, jsme hlavně četli prohlášení a šířili informace. Od 25. listopadu už i televize začala fungovat bez cenzury. Jako Občanské fórum jsme se například scházeli s představiteli Národního výboru a vyjednávali jsme. Říkali jsme jim, co budeme prosazovat. Bylo velice těžké docílit toho, aby nás Národní výbor bral jako rovnocenné partnery. Navzájem jsme se také poznávali. Poté jsme rovněž vybírali členy zastupitelstva, které tehdy mělo, myslím, padesát křesel, a to trvalo do ledna. Nemalá část naší činnosti spočívala v kampani za zvolení Václava Havla prezidentem. Dnes se možná zdá, že toto probíhalo hladce, ale nebylo tomu tak. Tenkrát moc lidí Václava Havla neznalo, anebo ho znalo tak, jak ho prezentoval režim ve svých kontrolovaných médiích. Odlehčeně řečeno, byla to jedna velká marketingová a informační kampaň (úsměv).

Neměli jste obavy z toho, že by vaše snažení mohlo být ukončeno podobně tak, jako tomu bylo v roce 1968?
Toho jsme se velice báli, ale snažili jsme se, aby se už nic takového nestalo. Osobně jsem se zúčastnil Palachova týdne na Václavském náměstí – viděl jsem tu realitu. A pak, když jsem se dozvěděl, jak režim tuto událost prezentoval, tak jsem si říkal, proboha, od nich se opravdu můžeme nadít čehokoliv včetně toho, že se snad zblázní a začnou po nás střílet. Protože jsem ale už veřejně vystoupil, nebylo kam couvnout. Věděli jsme, že musíme pracovat, že to musíme dotáhnout do konce.

Kdy jste si definitivně oddychli?
V této souvislosti jsem si vzpomněl, že jsem nedávno luštil křížovku, kde tajenkou byl krásný citát Gilberta Pierra Cesbrona: „To, co lidé nazývají štěstím, je okamžik, kdy přestanou mít strach." A to přesně jsem v tu dobu cítil. Prvně se nám opravdu ulevilo, když 10. prosince byla jmenována vláda Národního porozumění. Definitivní uvolnění jsme pocítili, když byl Václav Havel zvolen prezidentem. Dokonce jsem ve svých materiálech našel, jak Ivan Martin Jirous 2. prosince písemně vyzýval občany, aby byli obezřetní a nenechali se ukolébat, že je plánován puč. Slyšel jsem i to, že někteří komunisté vyzývali rodiče, aby si odvezli své děti z Prahy, kam se chystají tanky.

Jaká struktura vedení města byla v Humpolci před rokem 1989?
Byl tam předseda Národního výboru, který měl místopředsedu a tajemníka. Městské zastupitelstvo bylo asi padesátičlenné. Ono nešlo ani tak o strukturu radnice, ale o to, jakým způsobem se v orgánech jednalo. Prakticky se všude plnila vůle komunistické strany. Tehdy se hlasovalo tak, že se zvedaly ruce – kdo je pro, všichni, a kdo je proti, nikdo. Vzpomínám si, že po revoluci se toto v zastupitelstvu změnilo. Zastupitelé mezi sebou začali diskutovat. Také by se mohlo zdát, že tam seděli jen členové komunistické strany, ale to tak nebylo. Existovala strana lidová, socialistická, byli tam i nestraníci, třeba někdo za zahrádkáře a podobně.

Jak pokračovala vaše politická kariéra po tom, co bylo vše podstatné po revoluci dojednáno?
Tehdy mi bylo 26 let, byl jsem čerstvě po vysoké škole, vojně, asi rok jsem byl zaměstnaný a chtěl jsem dělat svou práci. Jsem elektro inženýr, takže jsem se chtěl věnovat spíše tomu než politice. I když samozřejmě to tenkrát byla velká výzva, zvažoval jsem, že bych se politikou zabýval. Ale zůstalo to u toho, že jsem první čtyři roky po svobodných volbách byl členem humpoleckého zastupitelstva. Poté jsem politiku postupně opouštěl.

Jaký význam pro vás a vaši rodinu měla sametová revoluce?
Všichni jsme tento dějinný vývoj přijali s velkým ulehčením. Já jsem byl hlavně vděčný za to, že moje děti nebudou muset vyrůstat v tom, v čem jsme vyrůstali my. Že o sobě budou moci rozhodovat nějakým způsobem samy, že především budou moci cestovat. My jsme doma poslouchali něco jiného než ve škole – rodiče nám stále říkali, že se něco nesmí veřejně říkat, a to s námi vydrželo až do dospělosti. Jsem rád, že toto moje děti zažívat nemusely.

Jak se s odstupem času díváte na listopadové události? Styděl jste se s ohledem na vývoj naší politiky za to, že jste se aktivně zúčastnil sametové revoluce?
Za to se vůbec nestydím. Revoluce byla o tom, co jsme nechtěli. Nechtěli jsme, aby v našem čele stály zprofanované celebrity. O tom, co chceme, byly pak svobodné volby. Ale to, co by po nich mělo být, nikdo netušil. V těch všech následujících volbách jsme měli možnost zvolit si polistopadový vývoj a lidé volili tak, jak volili. Můžu říct, že se mi pak některé určité věci, které nastaly, také nelíbily, ale musel jsem je přijmout. Není to o tom, že jsem nechtěl opoziční smlouvu, že jsem nechtěl, aby Praze ve skutečnosti vládli takzvaní kmotři, ale že jsme kvůli tomu neměli dělat revoluci, to je nesmysl. Udělal bych znovu to samé, i když jsem byl kolikrát z politického vývoje rozčarovaný, ale už mi nikdy nikdo nevezme, že jsem mohl začít cestovat a že jsem mohl dělat svoji práci, z níž zmizela politika. Vezměte si, že každého člověka v práci politicky řešili. Nakazovali mu, aby chodil do průvodu, že má vstoupit do strany a tak dále. To zmizelo. V práci přece řešíme jiné problémy. A když se člověk nechce o politiku zajímat, víceméně v jeho životě nemusí hrát žádnou roli.

Budete si letos připomínat výročí sametové revoluce?
Ano, tradičně zapalujeme svíčky jako hodně dalších lidí. Letos poprvé v Humpolci pořádáme výstavu dobových materiálů a koncert, který na jevišti humpolecké kina odehraje Ivan Hlas.