Tam totiž bydlí jeho vlastník Jan Hamrle, který ho i sám sestrojil. Prohání se na něm už skoro dvacet let.
„Lehokolo jsme poprvé viděli s bráchou v nějaké encyklopedii cyklistiky a tak nás to zaujalo, že jsme hned vlezli do garáže a začali si stavět svoje vlastní," vypráví Hamrle o první myšlence, která ho vedla k sestavení tohoto netradičního dopravního prostředku.

Dneska už jsou taková kola běžně prodejná a pro kutily jsou poměrně podrobné plánky k dispozici na internetu, ale před zhruba dvaceti lety to byla opravdu rarita. Sestavování kola trvalo několik let, a to prý hlavně kvůli shánění materiálu.

„Museli jsme si vystačit s tím obrázkem z knížky, neměli jsme žádný plánek. Sestavovali jsme ze součástek z rozebraných běžných jízdních kol nebo jsme si doma svařovali díly z trubek," ukazuje Hamrle na rám, který je tak dlouhý, že rám běžného jízdního kola by obsáhnul i dvakrát. Sám ale říká, že víc než jízda na lehokole ho bavil právě samotný proces montování.

Nohama napřed

Mezi výhody lehokola oproti běžnému kolu jmenuje hlavně pohodlí, rychlost a relativní bezpečnost. Název lehokolo je ale podle Hamrleho vlastně nesprávný.

„Na lehokole se totiž ve skutečnosti sedí. Kdežto na běžném jízdním kole není člověk ve vzpřímené poloze, hrbí se, a v případě závodních cyklistů vlastně leží," popisuje způsob jízdy Hamrle. Bezpečnost jízdy na lehokole je podle jeho názoru také vyšší než u běžných kol, protože člověk jede napřed ne hlavou, ale nohama.

Sám se diví tomu, že kolo při takových pozitivech používá jen minimum lidí a že není více rozšířené. Přičítá to nevědomosti. „Každý dneska chce jen to, co vidí u ostatních lidí, neuvažuje nad tím, že by mohly být i jiné možnosti. A je to škoda," vysvětluje.

Šestatřicetiletý Jan Hamrle jezdí spíš rekreačně. Při práci programátora, kdy stráví velkou část dne u počítače, se pak rád odreaguje na kole.

Lehokola se v historii účastnila také světových závodů. „Dnes jsou ale na závodech zakázaná právě pro svou přílišnou rychlost. Nějaký neznámý cyklista na tom kdysi udělal světový rekord v dvouhodinovce, a aby to anulovali, tak tahle kola se zpětnou platností v roce 1934 zakázali," vypráví Hamrle.
Právě to podle něj zapříčinilo zbrzdění jejich rozvoje.

Lehokolo Jan Hamrle doporučuje každému, kdo jezdí spíš rekreačně a z běžného jízdního kola ho bolí záda.
„Doufám, že časem bude na silnici vidět víc těchto strojů. Výhled z nich je parádní," dodává s úsměvem.

Tereza Konířová