Zároveň stírá rozdíl mezi tradičními dechovkovými a těmi modernějšími skladbami, i když její těžiště zůstává v lidové hudbě. Více v rozhovoru vysvětluje její kapelník Tomáš Vodrážka, který je už čtrnáct let také pedagogem humpolecké Základní umělecké školy Gustava Mahlera, kde vyučuje hře na žesťové nástroje. Vysočinka se během své patnáctileté existence vypracovala na uznávanou kapelu, která koncertuje stokrát do roka jak v Česku, tak i v zahraničí.

Jak a kde Vysočinka vznikla?
Jádro kapely je složeno z nás, kteří jsme spolu kdysi chodili do humpolecké hudební školy, ale vývojem času anebo když někdo odešel, jsme hledali nové lidi třeba i z Pelhřimova nebo z Černovic. Když jsme vymýšleli název, tak jsme si uvědomili, že kdysi v Humpolci existovala kapela s názvem Vysočinka, ale zhruba v 90. letech zanikla. Jednak jsme na ni chtěli navázat a jednak se nám líbil název, dobře vázaný na region.

Neměli jste určitý handicap oproti „starším" kapelám? Bylo těžké se dostat do povědomí lidí?
Je pravda, že ze začátku si nás lidé dost pletli Vysočankou z Brtnice a nikdo nás neznal. Ale postupně jsme získávali jméno hlavně díky tomu, že naši muzikanti si všichni prošli hudební školou a většina z nás studovala profesionálně i konzervatoř. Někteří z nás jsou i profesionální vojáci-muzikanti, zaměstnaní u Ústřední hudby v Praze. Zkrátka snažíme se hrát dobře a navíc v jiném pojetí než ostatní. Řada písniček z našeho repertoáru má „jinačí šmrnc" – alespoň to tak říkají naši posluchači. Naší výhodou je také to, že je nás méně, takže můžeme nabídnout pořadatelům přijatelné ceny.

Vy sám jste také studoval hru na pozoun na konzervatoři. To už jste tušil, že se chcete věnovat i dechovce?
Vůbec ne. Hrál jsem totiž asi od patnácti let nejen s dechovými kapelami, ale také s bigbeatovými, například se skupinou Na pitevním poli. Postupem času jsme ale dali kapelu dohromady z muzikantů, kteří hráli v různých kapelách, a začali jsme hrát dechovky.

Nebyl pro vás problém přejít z bigbeatu na dechovku? Co vlastně sám posloucháte?
Ne, já jsem dechovkové písně znal odmala ze své rodiny, kde se často poslouchal „dráťák" nebo Český rozhlas 2. Dechovka mi nikdy nevadila, i když sám od sebe ji nevyhledávám a doma si ji sám od sebe pouštím pouze ze studijních důvodů. Rád si poslechnu vážnou hudbu, tento žánr jsem hrál také v různých orchestrech, nebo jazz.

Hodnotí se u dechovky spíš to, jaký repertoár si vybere, nebo spíš to, jak ho umí zahrát?
Okruh asi padesáti základních písniček, které mají lidé rádi a chtějí je slyšet, je pro všechny kapely stejný. My máme výhodu, že hrajeme hodně na přání (při koncertu lidé na lístek napíší, co by chtěli zahrát – pozn. red.), máme větší repertoár a děláme i větší show. Snažíme se ty nejposlouchanější písně prodat i jinak, aby se na ně lidé také mohli „podívat", aby viděli na pódiu nějakou energii, aby se střídali zpěvák a zpěvačka. Je pro nás důležité i mluvené slovo, kterým koncerty provázíme.

Vznikají i mezi dechovkovými písničkami nové hity?
Vznikají, třeba Jarda Hájek (z obce Kaliště u Počátek – pozn. red.) je textař i skladatel a od něj pochází řada nových písní. Ty povedené se pak dostanou i do širšího povědomí. Já jsem ale spíše zastáncem toho, že dechovka je lidová muzika, a proto se snažím čerpat inspiraci v lidových písních a ty upravit pro dechovku, než vytvářet nějaké nové skladby. Vždyť ty původní folklorní písničky jsou i mnohem oblíbenější. Ty „umělé" písně, navíc s modernějším textem, se podle mě k dechovce nehodí.

Čerpáte tedy i vy sám inspiraci v tradičních lidových písních?
Když už chceme hrát novou skladbu, tak je pro mě ideální sehnat od pamětníků nějaký text staré písničky a upravit jí pro kapelu. Ono se jich ale zas tolik neprosadí, protože za vystoupení můžete z těch „neznámých" zahrát tak dvě nebo tři – nejvíc si přece jen lidé zazpívají při těch osvědčených. Těm modernějším se taky nebráním, ale chci dávat důraz na ty lidové, kterých existuje nepřeberná zásobárna, ale nikdo je nehraje. Dříve jsem i obcházel starší lidi a hledal „zaniklé" skladby.

Skládání nových písní jste nezkoušel?
Věnuju se hlavně úpravám už známých písniček, ať už pro kapelu, nebo třeba písničky pro kabaret jiřickým ochotníkům, aby se jim to dobře hrálo. Výjimečně se něco objeví – třeba před srazem rodáků v Hojkově nám ženské přinesly papír s textem o tom, kolik je kolem vsi zajímavostí, a chtěly to zhudebnit. Bratr k tomu vymyslel nápěv a písnička je dnes docela oblíbená.

Které písničky od vás lidé nejvíc chtějí slyšet? Je to i známé tango Křemešníček?
Je to tradiční „trojka" hlavních písniček: Stará lípa, Malý hošík černovlasý a Pivovarský koně. Ty se hrají skoro pokaždé. Pak jsou ty, co hrajeme my, a lidé je chtějí slyšet vyloženě od nás. Křemešníček je příklad písně, která se povedla – text pana Chadima upravil učitel pelhřimovské hudebky Jarda Dušek pro Božejáky, kteří ji také nahráli, a my jsme od nich tuto píseň pak převzali.

Hrajete i na pohřbech?
Celkově jako kapela ne, ale jednotliví muzikanti včetně mě občas ano. Muzikant musí umět hrát vesele i smutně.

Je pravda, že člověk s věkem k dechovce „dozrává", tedy že dechovka je jen pro starší?
Ono se říká, že dechovka je „padesát plus", ale není to pravidlem. V dnešní době jsou lidé hodně tanečně vzdělaní, takže si rádi zatancují i polku a valčík. A při plese, anebo když jsou z hospody, si i mladí lidé zazpívají ty staré známé písničky jako Hospůdka, Co jste hasiči a další. O těch se taky říká, že jsou zastaralé, ale přitom vznikly stejným způsobem jako některé bigbeatové hity – také jsou na tři akordy, akorát že doprovod jim nedělají kytary, ale dechové nástroje.

Vysočinka hraje i moderní skladby jako třeba Ša-la-la-la-li.
Původně jsme hráli jen dechovkové skladby, ale jak přibývalo plesů, tak jsme přešli na systém „tři na tři": tři dechovky a tři moderní. Je to účelové, nebojíme se zahrát cokoli, ale vyhledáváme hlavně ty písničky, které mají dechovou sekci, aby si naši muzikanti zahráli.

Kromě Čechomoru, který rockově hraje lidové písně, jsou dnes populární také dechovky, které třeba i na cimbál nebo dechové nástroje zahrají Metallicu nebo Abbu. Jak se díváte na tyto experimenty?
Chápu, že když kapela má jen dechové nástroje a není schopná ten hit zahrát v jiném nástrojovém složení, tak to hraje i s dechovými nástroji. Ale úplně zastáncem toho nejsem. Čechomor je trochu jiný případ, to jsou opravdu původní lidové písně, jen upravené – ale i tak mám radši, když je někdo hraje na cimbál a housle. Nicméně muzika je pěkná v tom, že nemá žádné meze.

Co vás samotného jako muzikanta nejvíc baví, když jste na pódiu?
Mám rád, když písně mají společnou odezvu – když je hodně lidí v sále a při písničkách se dobře baví a přijdou na jinou myšlenku. Pak si to užijí i muzikanti a hraje se jim dobře. Hůř se hraje, když je lidí málo nebo je už po půlnoci, a jsme už trochu utahaní. Naštěstí jsme dobrá parta, nemáme nějaké ponorkové nemoci. Dobře se snášíme, rádi se vidíme.

Dnes je velmi populární televize Šlágr, hodně dechovek se do ní snaží dostat. Platí to, že kdo ve Šlágru nevystupuje, má horší šanci uspět ve svém regionu?
Myslím, že ne. Jsou kapely, které tam nikdy nebyly a nejsou, a přitom hrají dobře, ale pak naopak ty, který nehrají dobře, ale díky Šlágru se dostaly do povědomí lidí. Bohužel lidé věří, že když je něco v televizi, tak je to vždy perfektní. Přitom některá ty dua „varhánkářů" nemají s muzikou nic společného, pouze za nějakých třicet korun koupí podklady a pouští si je jako doprovod. Technikou se dá hodně věcí ošidit, takže občas někdo ani nepozná playback. Je ale pravda, že lidé takové písničkové „limonády" chtějí, mají to rádi a Šlágr je byznys, který vydělává na prodeji desek. Tak je to třeba brát. I my jsme tam byli natáčet několik písniček.

Lze se dnes dechovkou živit na plný úvazek?
Myslím, že taková kapela dnes není. Jsou jen muzikanti na volné noze, kteří hrají v různých kapelách. Muzika je dobrý koníček, ale špatné zaměstnání.

Umí dnes žáci základních uměleckých škol hrát dechovku, když se v běžných rádiích nehraje a doma ani ve škole se tradiční dechovkové písničky nezpívají?
My na škole v Humpolci máme výhodu, že tam funguje velký žesťový orchestr o 50 až 60 členech, takže když se někdo trochu naučí na nástroje, tak může zároveň vidět, jak funguje kapela, jak je složité ji dát dohromady, vidí zblízka její „vnitřnosti" a je mezi lidmi. To je podobná zkušenost týmové práce jako ve sportu – aby se žáci uměli přizpůsobit a pomoci druhému. Ti lepší se pak mohou uplatnit v kapelách. Myslím, že když se do toho dostanou, tak je to baví, opět je to jako se sportem. Každopádně dechovka v ZUŠ nikomu neškodí.

A je na žácích těchto škol znát, že se už se doma tolik nezpívá?
Děti jsou dnes vzdělanější, „voraženější", ne tolik pracovití. Já jako kluk jsem neměl problém cvičit hru na nástroj 45 minut denně, stejně jako ostatní žáci v hudebce. Ale teď jsme rádi, když nám děti hrají 45 minut týdně. Dnes je více věcí typu počítačů, které je od té muziky „odtáhnou". A také jsou podle věku různé vlny, kdy od 9 do 12 let ve škole chtějí hrát, pak zas do šestnácti let ne, pak zas dostanou rozum a hrají dál.


Vysočinka
Vysočinka vznikla v roce 1997. Vydala šest vlastních CD: Krámek s písničkou, Na přání, Pět let, Máničko moje, Rodné Jiřice a před dvěma lety Postavím si malou chaloupku. Nové album složené z nejznámějších dechovkových písniček chystá po Novém roce nové. K tomu je třeba připočíst demo nahrávku Kapela mnoha tváří a píseň Vyletěl slavíček, kterou kapela pod uměleckým jménem Kačíňanka v roce 2007 přispěla do alba rockové skupiny Wohnout s názvem Hity Rádia děda – zpěvem ji doprovodila mj. i popové zpěvačka Anna K.
Současné složení kapely: Tomáš Vodrážka, kapelník, baskřídlovka, trombon; Michal Bezstarosta: trumpeta, zpěv; Dana Bezstarostová: zpěv, tamburína; Vít Vodrážka: harmonika, saxofon; Ondřej Kolčava: zpěv, trumpeta; Marek Fila: tuba, baskytara; Aleš Boček: bicí; Robert Buš: zpěv. Plus zvukař Ondřej Váňa. Kapela vystupuje v Česku i zahraničí, mj. i v USA. Získala řadu ocenění, 17. listopadu v 15 hodin bude v Havlíčkově Brodě pro Český rozhlas Region natáčet živý koncert.