Vstupuji do budovy a nostalgicky se rozhlížím. „Jé, nové skříňky,“ všímám si a pokračuji směrem k chodbě, kde jsme jako malí trávili většinu přestávek.
Cestou navíc potkávám jednu z vychovatelek ze školní družiny. „Ahoj, Jani,“ zdraví mě už z dálky a já se nemůžu ubránit úsměvu. Je to už pár let, co jsme se neviděly, a pořád si pamatuje moje jméno. Můj návrat do dětství je dokonalý.
Před vstupem do volební místnosti se zastavím u stolečku s dezinfekcí a pokračuji před volební komisi. Trefila jsem se zrovna do času, kdy tady nikdo není, takže nemusím čekat.
Najdu si „svoji“ členku komise, přes roušku se na sebe usmějeme a podávám jí svoji občanku. Rychlá kontrola, že jsem to opravdu já, předání obálek a jdu na to. „To je opravdu všechno?“ ptám se trochu překvapeně a všichni mě svorně ujišťují, že skutečně ano.
Musím se přiznat, že jsem čekala, že bude celý proces kvůli aktuální epidemiologické situaci složitější. Třeba jsem zrovna měla prostě jen štěstí, ale nebýt zmíněné dezinfekce a roušek, vůbec bych neřekla, že jsou letošní volby v něčem jiné.