Za sebou řadu fyzikálních úspěchů. Jaká byla vaše kariéra?

„Ještě před vojnou na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské jsem učinil malý světový objev, šlo o využití zpětného Comptonova rozptylu. Měl jsem odjet na prestižní doktorandské stipendium University Toronto, ale bylo to v roce 1970 a nedostal jsem odklad povinné vojenské služby. Když mi z Toronta napsali, že můžu přijet za rok, odepsal jsem v neděli na politické světnici naší roty, že už nepřijedu. Z fakulty mě pro útěchu vyslali do Dubny, Spojeného ústavu jaderných výzkumů. Tam jsme experimentovali na protonovém synchrocyklotronu. A také na tehdy největším světovém urychlovači IFVE v Serpuchově ve spolupráci s Francouzi.

Na čem jste dále pracoval?

Po obhajobě dizertace jsem se věnoval studiu vnitřku protonu a neutronu. Tyto nukleony jsou sto tisíckrát menší než atom. To už bylo na novém největším urychlovači – SPS v CERNu. Tato spolupráce Dubny se Západem navázala na společné zkušenosti ze Serpuchova. Tak jsem poprvé pracoval i v laboratoři na Západě. Získal jsem si ´ostruhy´ vytvořením SW pro kontinuální kontrolu a diagnostiku detektorů experimentu NA-4 a dekódování souřadnic mionů, kterými jsme vnitřek nukleonů sondovali.

Jiří Strachota se účastnil mnoha vysokohorských pochodů. Na zážitek z roku 1977 však nikdy nezapomene.
Krůček od tragédie: fyzik z Vysočiny vzpomíná, jak v horách zachránil chlapce

Dostal jsem se za dob komunismu i ke spolupráci s odborníky za železnou oponou?

Když později bylo v Hamburku potřeba postavit obrovský detektor H1, oslovili i nás v Československu. Chtěli buď jařmo supravodivého solenoidu z měkkého železa, rozměry a hmotnost zhruba jako třípatrový dům, celkem přesně opracované. Anebo potřebovali spoustu různých a mimořádně velkých desek tištěných spojů s vysokou jakostí materiálu a přesností. To byly elektrody hadronového a elektromagnetického kalorimetru ponořeného v kapalném argonu.

Pro co jste se rozhodli?

Kolegové říkali, že železo bychom dokázali objednat ve Vítkovicích, ale já na to, že pro nás bude těžké obojí, desky však budou mimořádný výkon pro celý svět. Největší z nich byly metr krát metr dvacet, z každé strany na nich bylo dvě stě metrů vodičů půlmilimetrové šířky s půlmilimetrovou izolací, která musela spolehlivě držet tři tisíce voltů. A aby to fungovalo jako detektor mnoha letících částic, byla požadovaná přesnost obrazu deset mikronů a maximální vzájemný posun obrazů oboustranné desky sto mikronů kdekoliv na celé ploše. To jim nabídli za šílené peníze jen jeden výrobce v Americe, LeCroy, a jeden v Japonsku, Toshiba. My jsme to dokázali v roce 1990 za tři roky úsilí a pět milionů korun investičních peněz. Uznaná hodnota našeho příspěvku byla tři a půl milionu německých marek. Marka tehdy stála 29 Kčs.“

Jaká byla vaše další cesta životem?

„Vrátil jsem se do Česka z H1 roku 1994 a tehdy začalo do praxe pronikat objektově orientované programování. V CERNu se stavěl nový urychlovač LHC ve starém tunelu LEPu a já si myslel, že bychom za čtyři roky byli v Praze schopni udělat software pro zpracování dat z detektorů. Ale byl jsem si jist, že i kdyby se nám to povedlo, nikdy výsledek ´neprodáme´. Váha ČR v CERNu byla příliš malá, než abychom mohli ovlivnit práci tisícovky fyziků ze západních zemí, natož ji udělat lépe sami. V následující své průmyslové praxi jsem v menším měřítku takovou situaci zakusil.

Jak to myslíte?

Zákazník měl koupený software za sto miliónů, jenže dodavatel nestíhal zákonný termín. Tak jsem včas dodal software já, za padesát tisíc. Ten posloužil sedm měsíců a pak musel být vyhozen, když se podařilo uvést do provozu ten dražší. Nešlo zmařit stomiliónovou investici (smích). Ten můj beze změny později ještě posloužil pro nový legislativní požadavek, na který byl ten dražší přizpůsoben za další dva roky.“

FOTO 4. Foto: archiv Jiřího Strachoty
Jiří Strachota s kolegy zkoumal vnitřek protonu

Jak se jako odborník díváte na havárii v Černobylu v roce 1986?

Já se ale s jadernou energetikou setkal jen na výměnném zájezdu s moskevskou univerzitou v srpnu 1968. Naše experimenty se týkaly vysokých energií a elementárních částic. V Česku se říká i nám jaderný fyzik, ale jádro uranu pro nás bylo jako barák.

Zkusíte přesto tuto havárii okomentovat?

První můj dojem z Černobylu byl, že to byla chyba personálu. Tak byla vysvětlena nehoda v USA na jaderné elektrárně Three Mile Island. Operátoři jaderné elektrárny měli desetkrát nižší plat než pilot letadla, tak tam chodili lidé s nižšími nároky. V Černobylu ale podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii došlo k několika chybám, které vedly ke katastrofě ve svém součtu. Operátoři měli provést experiment k ověření bezpečného chlazení reaktoru při jeho odstavení a současném výpadku vnější elektrické sítě. Ověřovalo se, že energie roztočeného rotoru turbogenerátoru stačí pro chlazení reaktoru dostatečně dlouho – aby v případě skutečné události stačily včas naběhnout záložní diesel agregáty potřebné pro další chlazení. Byla to opakovaná zkouška, snížili plánovaně výkon reaktoru a blížili se k jeho odstavení. Ale na několik hodin jim to přerušil dispečer energetické soustavy. Několikahodinový provoz na sníženém výkonu způsobil takzvanou xenonovou otravu, reaktor nebyl schopen dávat výkon. Operátoři to nepochopili a výkon se snažili udržet úplným vytažením regulačních tyčí: jejich hlavní chyba byla, že nedodrželi plán experimentu.

Došlo ještě k dalším chybám?

Byla také konstrukční chyba regulačních tyčí: jejich zasunováním se má vždy snížit reaktivita. Jenže po jejich plném vytažení následující zasunutí zprvu vyvolalo zvýšení reaktivity. To stačilo k prudkému nárůstu teploty, přetlaku páry z chladící vody, jejímu rozkladu na třaskavou směs kyslíku a vodíku, klasický chemický výbuch, roztavení aktivní zóny reaktoru…

A to bylo všechno?

Organizace bezpečnosti a kultura byl ten třetí problém. Všechny tři chyby byly v úctyhodné mezinárodní spolupráci napraveny. Na závěr poznamenám, že starší konstrukce reaktoru v Černobylu s uhlíkovým moderátorem a vodním chlazením nebyla tak bezpečná jako dnešní vodo-vodní reaktory, kde reaktivita se vzrůstem teploty samovolně klesá bez vnějšího zásahu. Bezpečný režim tedy není nutné udržovat regulací.