Děti po desetileté zvláštní škole vlastně nemají kam jít. „Schází tu specializované zájmové kroužky. Děti nejčastěji vysedávají doma,“ upozornila Blanka Tomcová na chybějící následnou péči.

To podle matek nikomu neprospívá. „Třeba můj Pepík se za půl roku hrozně pohoršil. Ztrácí dovednosti, zapomíná mluvit. V kolektivu se přitom snažil,“ doplnila Helena Prokůpková, která se stará o syna s Downovým syndromem.

Klub Klíček sám o sobě nestačí

V podstatě jediným povyražením je pro děti návštěva jejich klubu Klíček. Tam se ale setkávají dvakrát měsíčně. Tato služba pelhřimovského Centra pro zdravotně postižené navíc neřeší další svízel.

Matky postižených se obávají ztráty zaměstnání. „Nedovedu si představit, jak bych to skloubila. Dcera vyžaduje celodenní péči, bez ní je ztracená. Stacionář by byl zlatý. Mohla bych pracovat alespoň na zkrácený úvazek,“ namítla Hana Brabcová.

V Ladě mají plno

Padá i možnost, že by mentálně postižení dojížděli do pacovského Centra služeb Lada. Mají tam plno. „V současnosti můžeme přijmout nejvíce dva uživatele,“ potvrdila ředitelka centra Jana Moravcová.

„V podstatě veškerá okolní denní centra jsou dost daleko. Navíc ne všichni lidé jsou dojíždění schopní,“ podotkla vedoucí pelhřimovského Centra pro zdravotně postižené Lucie Šolcová, která by se za otevření denního stacionáře rovněž přimlouvala.

„Moc by nám to pomohlo,“ shodly se matky, které kvůli tomu požádaly o schůzku pelhřimovské představitele.

Starosta Leopold Bambula pomoc rodičům postižených dětí nevyloučil. „Chápu, že takové zařízení tady chybí. Můžeme se pokusit to změnit, ale potřebujeme znát několik důležitých údajů,“ řekl starosta. Mínil tím především písemnou žádost a rámcový popis denního centra. Tedy písemnosti životně důležité pro jednání v městské radě či mezi zastupiteli.

Rodiče také dostali další domácí úkol, totiž vypracovat předběžný soupis klientů. „Musíme vědět, kolika lidí se služba týká. To aby stacionář nakonec nezůstal prázdný. Můžeme ale dát tento záměr na vědomí i starostům v okolních obcích. Třeba se i tam někdo najde,“ nabídl pomoc Bambula.

Ten zároveň upozornil na příkladu právě dostavovaného domova důchodců, že podobné služby odborného či pečovatelského charakteru nepatří mezi ty bezplatné.

Placení nevadí

„S tím počítám. Podle toho, jak to chodí jinde, by to mohlo stát okolo pěti tisíc korun měsíčně, tedy asi polovinu sociálního příspěvku. Já bych to dala,“ pravila rozhodně Blanka Tomcová. Ostatní rodiče souhlasně přikyvovali.

Zůstává otázkou, kde by se postižení scházeli. Podle Bambuly nemůže být nyní o novostavbě řeč. „Téměř šedesát milionů korun doplatíme za domov důchodců. Podobná částka nás nemine ani při modernizaci čistírny odpadních vod. Nechceme zadlužit město,“ uzavřel Bambula.