Sourozenci se totiž 14. července vydali do jižní části Norska, které procestovali takřka celé stopem. Díky cestě potkali mnoho zajímavých lidí, prožili a na vlastní oči viděli přírodní scenérie, které jsou asi největším lákadlem této skandinávské země. Domů se vrátili 31.července. „Naším hlavním cílem byl skalní výčnělek, kterému se kvůli jeho tvaru přezdívá Trolí jazyk. Ten vybíhá ve výšce sedm set metrů nad jezerem Ringedalsvatnet v pohoří Skjeggedal na jihu země," řekl pro Deník Josef Směták, který se podělil i o cenné zkušenosti či zážitky právě se stopováním v Norsku.

Vydat se do Norska, na tom není nic neobvyklého, ale zemi procestovat stopem? S tímto nápadem jste přišel vy nebo vaše sestra?
Napadlo to mě, protože jsem už tři roky plánoval, že se podívám do Norska. Pouze jsem přemýšlel, jak se v tamních podmínkách dopravovat. Norsko je totiž mnohokrát dražší země, než je například Česká republika. Na internetu jsem si našel informace, začal jsem střádat korunky a nakonec vše klaplo, jak mělo.

Co na váš prvotní plán řekla sestra?
Původně se mnou měla cestu absolvovat sestřenice, jenže plány se odkládaly a odkládaly. K realizaci došlo až letos a sestřenice si to nakonec rozmyslela. Tři týdny jí přišly moc dlouhé a k tomu se na jaře provdala, tak měla jiné starosti. Nakonec s nadšením přijala nabídku sestra.

Jak jste se vybavili na cestu? Co vše jste s sebou vezli?
Batohy jsme měli docela dost naložené, až jsme se toho zalekli. Můj vážil přes 26 kilogramů a sestry asi 23 kilogramů. Obdivoval jsem ji, že to zvládla. Základ výbavy tvořily karimatky, spacáky, já jsem nesl většinu stanu, plynový vařič a velkou část nám zabralo oblečení. Tedy alespoň sestře (smích). Boty jsem měl dvoje –kotníčkové a sandály. Nakonec jsem hodně času strávil v sandálech, což je i vidět (ukázal na své opálené nohy pozn. redakce). Mysleli jsme si, že v Norsku bude chladno a nakonec jsme odtud přijeli opálení, protože tam bylo 27 stupňů Celsia. K jídlu jsme si vzali instantní potraviny jako například polévky. Na internetu a od známých jsem se totiž dozvěděl, že v Norsku je nejlevnější chleba, marmeláda a nutela, což se nakonec potvrdilo a tím jsme se hlavně stravovali. Nějaké ovoce nebo párky jsme si ale také občas dopřáli. Ve výbavě nám dále nechyběla lékárnička, hygienické prostředky a třeba i šňůry na prádlo, které jsme využívali poměrně dost často.

Přece jenom, stopování bývá některými lidmi nepochopeno, co na váš nápad řekla rodina, známí nebo kamarádi?
Rodiče se s cestou smířili, nic jiného jim nezbývalo. Pak nám naopak velmi pomáhali se na cestu připravit. Sestry rodina to vzala úplně v pohodě. Děti měla na táboře a následně u prarodičů, takže si udělala pěkné prázdniny.

Když jste přijeli do Osla, kam vaše kroky mířily?
Samozřejmě, že jsme si trochu prohlédli město. To bylo ale jen vyplnění času při čekání na vlak. Nevěděl jsem, jak nám stopování půjde, tak jsme si pro jistotu objednali lístky a jeli na sever do Vossu. Odtud jsme začali stopovat.

Jak se v Norsku stavějí řidiči ke stopařům. Jsou ochotní, vstřícní, zastavují?
Měl jsem trochu obavy, že stopaře nebudou moc brát. Nakonec se potvrdilo, že stopařům zastavují ti, co dříve třeba stopovali nebo ti, kteří hodně cestují a vzhledem k tomu, že Norové jsou známí jako velcí cestovatelé, problém se stopováním nebyl. Nejdéle jsme na stop čekali hodinu a tři čtvrtě a nejdříve nám auto zastavilo asi za tři minuty. Jedna paní nás vyložila, odjela, my jsme se otočili, začali stopovat a najednou přizastavilo luxusní auto. Říkali jsme si, že nás nevezme, tak jsme se otočili a stopovali dál, ale auto k nám začalo couvat. Tak jsme tedy nasedli a jeli. Jednou jsme omylem stopli i taxíka. Pánovi jsme říkali, že jsme stopaři, že mu nezaplatíme, ale on nám řekl, že nás sveze zadarmo.

Motoristy, které jste si stopli, jste asi trošku překvapili. Přiblížíte čtenářům Pelhřimovského deníku čím?
Pro řidiče, kteří nám zastavili, ale i pro všechny, co nám pomohou, jsme měli takový malý dáreček. Než jsme odjeli, nachystal jsem si asi třináct 100 mililitrových lahviček, které jsem naplnil slivovicí. Když nás někdo popovezl delší vzdálenost, tak jsme mu lahvičku dali. Oni koukali jak zjara, ale měli radost, protože u nich je alkohol, skoro jako všechno, velice drahý.

Kolik kilometrů jste projeli stopem?
Zhruba 880 kilometrů na devatenáct stopů. Nejdelším stopem jsme ujeli 202 kilometrů. To byla docela kuriozita, protože jsme si toto auto stopli na dálnici. Pěšky jsme pak nachodili asi 100 kilometrů.

Může se vůbec v Norsku stopovat na dálnici?
Zřejmě ne. Ale i v tomto případě jsme měli štěstí, protože nám pán – malíř zastavil asi po deseti minutách. V paměti mi také utkvěl třetí stop. V Kinsarvik nám zastavilo pěkné auto, v něm žena. Ptala se nás, kam jedeme a odkud jsme. Když jsme jí řekli z České republiky, tak spustila: „Héj, naozaj súsedé." Byla to Slovenka, která už šest let žije v Norsku. Každý stop nám přinesl něco nového, nějaký zážitek. Norové sami o sobě moc nestopují, jeden pán nám doporučil, že v Norsku je lepší než stopovat, optat se třeba na parkovišti u obchodního domu řidičů, kam jedou a zda by nás nesvezli. To jsme ale nevyzkoušeli.
Pojďme k Norsku. Tato skandinávská země se může pochlubit scenériemi, které jinde najdeme jen stěží.

Říká se, že každý, kdo se vypraví do Norska, je uhranut krásou kolem sebe – zdejšími horami, divokými řekami. Co učarovalo vám?
Přesně jste to vylíčila. Ať jedete kamkoli, tak je to tam pěkné. Hory, řeky, vodopády, je to nádhera, která se snad ani nedá popsat, to se musí zažít na vlastní kůži.

Bezpochyby pro vás byla výhoda, že se v Norsku smí tábořit prakticky kdekoliv…
Ano, to je velká výhoda. Je to tam velmi volné. Například u nás v Adršpachu se nám stalo, že jsme vybočili ze stezky a hned jsme měli za zády správce, který se nás ptal, co tam děláme atd. V Norsku se nám nic podobného nestalo. V jednom místě jsme se dali do řeči se čtyřmi Slováky. Sdělili jsme si vzájemné zážitky a oni nás upozornili na kemp v Kristiansandu, kde dělal správce jeden Polák. Poradili nám, že pokud se s ním domluvíme, tak si budeme moci za plotem postavit stan a následně se dojít do kempu osprchovat či nabít mobilní telefony.

Co všechno jste stihli projet?
Hlavním cílem byl Trolí jazyk – vyhlídka, která patří v Norsku k nejúchvatnějším. Skalní výčnělek, kterému se kvůli jeho tvaru přezdívá Trolltunga, vybíhá ve výšce 700 metrů nad jezerem Ringedalsvatnet v pohoří Skjeggedal na jihu země. Severně od Vossu to byl vodopád Tvindefossen. Poté v Kinsarviku soustava čtyř vodopádů na řece Kinso, splaz ledovce Folgefonna u vesnice Buer, vyhlídka Preikestolen nad Lysefjordem a mnoho dalšího. Bylo to pro nás něco neuvěřitelného.

Jaké máte plány do budoucna? Chystáte se vrátit třeba do Norska?
Abych řekl pravdu, tak už když jsem tam byl, vymýšlel jsem nový výlet. Velmi mě láká cesta za polární kruh v Norsku. To už bude ale o jiném vybavení, ale nejsem si jistý, jestli dát cestu stopem. Pak mě láká ještě Kanada nebo Aljaška, ale to už je úplně někde jinde. Také musím stihnout s partou provandrovat naši vlast.

Opět se na cestu vydáte se sestrou?
Nevím, to je nyní těžké říci. Uvidíme, třeba se se mnou vydá nějaká jiná žena (smích).