Šestasedmdesátiletý Rudolf Sekava, pocházející z Vlásenice u Pelhřimova, měl štěstí. Vhodného dárce pro něj 23. října roku 1984 našli za necelé dva měsíce.

Srdce Rudolfa Sekavy postihla nevyléčitelná choroba zvaná kardiomyopatie. „Když mi to lékaři sdělili, neměl jsem ponětí, o co jde. Vysvětlili mi, že můj srdeční sval slábne, špatně se prokrvuje a kvůli tomu ochabují i ostatní orgány," říká tehdejší učitel jazyků. Tehdy zbývaly Sekavovi tři měsíce života.

Zdravotní problémy

Ještě před přesným určením nemoci, která srdce napadla, měl Sekava množství zdravotních problémů. Měl neustále plíce plné vody a špatně průchodné dutiny a také se dusil a spát musel vsedě.

V momentě, kdy se Rudolf Sekava dověděl, že jeho jedinou nadějí na přežití je transplantace srdce, řekli zároveň jihlavští kardiologové jeho manželce, že u nás se transplantace srdce prakticky nedělají.„Moje rodina byla samozřejmě šokována. Stál jsem před rozhodnutím, zda do takové operace vůbec jít. Byl jsem v celé zemi teprve třetím pacientem, kterému mělo být transplantováno srdce," vysvětluje Sekava.

Operace v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) trvala pět hodin. „Když jsem se probral, uvědomil jsem si, že opět žiju, na to moc rád vzpomínám. A od té doby slavím dvoje narozeniny," vzpomíná dnes už s úsměvem Rudolf Sekava. Po operaci musel podstupovat množství cviků s fyzioterapeutkou a po propuštění z nemocnice hodně chodit a používat roušku, aby tak zamezil jakékoli možnosti svou oslabenou imunitu  infikovat.

Každých čtrnáct dní ho vozila sanitka do Prahy na kontrolu. Dnes už stačí kontrola jednou za čtvrt roku. „Za svůj život vděčím nespočtu lidí, kteří se o mě v tom nejhorším starali a pomáhali mi, chtěl bych ale vyzvednout tři hlavní: IKEM, kde mi nové srdce voperovali a dali mi možnost žít, dárkyni, jejíž srdce žije ve mně dál, a také kardiologa Pavla Svítila, který mě do IKEMu poslal," dodává Sekava.

Karolína Hovorková