Děti se vrací do škol po prázdninách, které často trávily u prarodičů. Vnímáte v září, že se senioři cítí více opuštění?

Musíme rozlišovat, kdo je v dnešní době senior. Babička mých dětí je pracující žena ve vyšším středním věku (úsměv). Taková babička se určitě nevnímá jako seniorka a je spíše ráda, když vnoučátka po prázdninách odjedou. Ona jim zamává a během září načerpá síly, aby se mohla vrátit k běžnému životu jak volnočasovému, tak pracovnímu. Tato otázka se týká spíše praprarodičů, v tomto případě si myslím, že pokud jsou styky v rodině pravidelné, nemusel by to být velký problém. Rodina musí mít o seniora, ve věku pětašedesát let a více, zájem a pravidelně se stýkat. Je to však hodně individuální a já nerada paušalizuji.

Je správný předpoklad, že pocity osamělosti mají častěji ženy a vždy se jedná o ty, které již žijí samy?

I to je hodně individuální. Z určitého pohledu se mohou cítit osamělejší ženy, které žijí samy. Je to proto, že ženy mají od své podstaty více sociálních kontaktů jak během pracovního, tak soukromého života a přenáší si je i do důchodu. Řekla bych tedy, že tato úvaha je pravdivá, ale nedělala bych z toho pravidlo. Máme i samostatně žijící klienty muže a víme od asistentů, že i oni cítí, že jsou sami, když je rodina tak často nenavštěvuje.

Kamila Vondráková

- osmého září oslaví sedmatřicáté narozeniny

- bydlí ve Smrčné nedaleko Jihlavy

- již dvanáct let je vdaná, má devítiletou dceru a šestiletého syna

- sociální problematice se věnuje od roku 2007

- na pozici ředitelky organizace Život 99 – Jihlava oslaví v září tři roky

- její životní motto je Co tě nezabije, to tě posílí. „Myslím, že jsme se o tom přesvědčili v poslední době všichni,“ říká.

Mívají někteří klienti i pocity, že jsou nepotřební?

Bohužel ano. Tyto myšlenky mají hlavně klienti, kteří žijí sami a rodina je příliš často nenavštěvuje. Snažíme se s tím pracovat a nabízíme častější návštěvy v rámci naší služby. Asistentky jsou odborně vyškolené a ví, jak s takovými lidmi mluvit. Někdy rozebírají i to, že každý život spěje ke smrti a jsou schopné vést rozhovory na toto téma. I když to pro asistentky nemusí být příjemné, pro klienta je to přínosné. Vidí, že je tu někdo, kdo ho poslouchá a mluví o tom s ním.

Vnímáte, že asistenti seniorům nejen pomáhají, ale také se od nich často mohou učit jisté životní moudrosti?

To je správná otázka. Já si obecně myslím, že mladší generace – já, vy, moje děti, možná i naši rodiče ve vyšším středním věku - by měla více naslouchat seniorům obecně. Dnešní společnost totiž seniorům nenaslouchá a my bychom se od nich měli učit. Nebo si je alespoň poslechnout.

Co se dozvíme?

Třeba jak žili, kde se narodili, jestli doma nebo už v porodnici, a podobně, protože vše se vyvíjí hrozně rychle… Jaké měli dětství, jestli měli možnost si hrát nebo museli pracovat. To kdyby měli možnost senioři říct dětem, tak by si možná dnešní mladí uvědomili, jak se mají krásně a co všechno oproti svým předkům nemusí dělat. A jak to mají usnadněné, že můžou chodit do školy a nemusí pracovat. A že letní prázdniny již nejsou od toho, aby pomáhali na polích, ale aby si odpočinuli.

To je pravda, to nebývalo běžné.

Senioři mají co říct, měli bychom jim naslouchat a přijímat jejich životní moudrost, ale na druhou stranu si každý z nás v životě na hodně věcí musí přijít sám. Naslouchání by mělo být přirozené, doplněné třeba i o pátrání po historii svého rodu.

Co se týká rodiny, jak může opuštěným důchodcům pomoci? Je vhodné najít jim nějakou aktivitu nebo je nechat, aby si náplň dní našli sami?

Záleží na tom, jaký senior je. Někdo má tendenci stahovat se do ústraní a být radši sám, s knihou, s jedním kamarádem, se kterým se pravidelně schází. A nebo je to někdo, kdo se potýká třeba s nástupem deprese z toho, že je osamělý. Tam ta motivace a snaha najít zabavení je velká. Vychází to z individuálních potřeb a z toho, jak se člověk cítí. Ale když to rodina udělá citlivě a nepřehltí, je to dobrá cesta. Ovšem i rodina by měla akceptovat NE. Ne je také odpověď.

Může rodina pomoci tím, že babičky zaměstná? Šitím, pletením svetrů pro vnoučátka, pečením a podobně?

Může to tak být, ale dotyčný člověk na to musí být naladěný, musí toho být také fyzicky schopný a musí najít i aktivitu, která ho bude bavit. Záleží, jestli je to žena nebo muž, jestli má na některé aktivity ještě dobrou motoriku. Osobní asistence je nejen o pokrytí základních životních potřeb, ale také o náplni volného času. Asistentky tak s klienty trénují paměť, luští křížovky, hrají s nimi společenské hry, skládají puzzle a tak dále. Mohou pomáhat s rukodělnou činností, o tu mají klienti také zájem.

Takže křížovky, čtení, nebo skládání puzzle jsou správná volba?

Obecně si myslím, že to funguje. Osmisměrky nebo sudoku jsou skvělá věc pro toho, koho to bavilo i dříve. Ale umím si představit i člověka, který odešel do důchodu a chtěl se zabavit, tak začal luštit křížovky či sudoku, což dříve nedělal. Je to něco, co udržuje paměť na dobré úrovni. I čtení je dobré.

Doporučila byste zapojit se do nějakého spolku, kde senioři přijdou na jiné myšlenky a třeba si i najdou nové přátele?

Určitě bych to doporučila, v Jihlavě žije hodně aktivních seniorů. Máme tu organizované spolky, kde senioři pořádají různé výlety, setkávání, je tu také Senior Point. V neposlední řadě i naše organizace dělala volnočasové aktivity pro seniory a chceme na to opět navázat.

O co konkrétně půjde?

Pořádali jsem přednášky, trénink paměti, ale i rukodělné dílny, snažili jsme se seniory aktivizovat i fyzicky, chodili jsme na sportovní procházky. Chtěli jsme to rozjet ve větším, jen koronavirus nám udělal čáru přes rozpočet. Nechci všechno svádět na koronavirus, pojďme se naučit žít s touto situací a snažit se vrátit zpátky tam, kde jsme byli dříve. Moc si přeji, aby senioři byli aktivní a hlavně se nebáli.

Je stále ještě hodně seniorů, kteří si zrovna nerozumí s mobilním telefonem a v případě nouze si nedokážou zavolat pomoc. Přesto ale nechtějí opustit své domovy, žijí tam sami a jejich příbuzní jen trnou, aby se něco nestalo. Má tato situace nějaké řešení?

Ano, má velice elegantní řešení - je to naše služba tísňové péče, zjednodušeně: Stiskni v tísni! Jde o zprostředkování konkrétní pomoci po stisknutí jednoho tlačítka. To senior nosí neustále na ruce a v krizové situace se během minuty skrz krabičku, kterou má nainstalovanou doma, spojí s operátorem a ten zprostředkuje pomoc.

Kdy se to může hodit?

Modelová situace: klient upadne a nemůže se zvednout. Není zraněný, pouze potřebuje pomoci zvednout zpět do křesla. Stiskne tlačítko, spojí se s dispečinkem a operátorka zprostředkuje pomoc – zavolá rodinu nebo souseda. Těch situací je nepřeberné množství od obtěžování podomními prodejci až třeba po stav, že se někomu rozbije vodovod v kuchyni, všude stříká voda a paní, co má dvě francouzské hole je v šoku a neví, co má dělat… I to se stalo a všechno dobře dopadlo.

Co podvody na seniory? Setkáváte se s případy, kdy u klientů někdo zazvoní nebo jim volá a snaží se z nich dostat peníze?

Setkáváme se s tím a právě v těchto případech může být tísňová péče prevencí kriminality. V takové situaci je důležité, aby si senior uvědomil, že má tlačítko stisknout. Někdy se bohužel stává, že ho klienti, v šoku, nestisknou. Co se týká podvodů, často se to naši operátoři dozví zpětně, s klientem situaci rozeberou a poučí ho. Řeknou, jak se chovat příště, aby se to neopakovalo, že nemusí nic podepisovat, nemusí ani nepříjemný hovor od prodejců vůbec poslouchat. Stačí říct, nechci, děkuji, na shledanou a zavěsit.

To bývá problém?

Senioři obecně jsou slušní, vyrůstali v jiné době a někdy si nejsou schopni uvědomit, že hovor mohou položit. Upřímně, to jsme se musela naučit i já – říci slušně děkuji, nechci a zavěsit. Ještě si dovolím jeden čerstvý příklad: Naše zařízení potřebuje SIM kartu, na které je třeba mít ideálně paušál. Jedna z našich klientek si šla zařizovat paušál a na prodejně jí přesvědčovali, že kredit je pro ni lepší. Ona se nechala přesvědčit. Kredit ale vyčerpala a zařízení přestalo fungovat tak, jak mělo. Opravili jsme to, už je vše v pořádku, jen to ilustruje, jak se se seniory snadno manipuluje.

Když se budeme bavit o asistenčních službách, změnil se během koronavirové krize zájem? Báli se senioři setkávat s asistenty? Nebo naopak zůstávali doma a potřebovali pomoc s nákupy a podobnými činnostmi, které dříve zvládali sami?

Ze začátku jsme se báli všichni a všeho. Všichni jsme byli vyděšení, ale my jsme v tom naše klienty nenechali. Individuálně jsme s nimi řešili jejich potřeby. Měli jsme také klienty, kteří se stáhli a říkali, že jim jejich potřeby zajistí rodina. Nechtěli se stýkat s nikým cizím. Jiní klienti asistenci zúžili na to nejnutnější, bylo to třeba pouze na nákupy, které nebylo možné ani předat do ruky, pouze položit za dveře. Ale to se bavíme o té první vlně, když to přišlo.

Dále už to bylo lepší?

Postupně se pak vše začalo v létě 2020 vracet zpátky, podzimní vlna už s tím tolik nezahýbala. Vždyť za loňský rok jsme opakovaně pomohli sto jedna klientům. To si myslím je slušné číslo. Průměrně se každý rok počet zvyšuje o deset klientů ročně. Převažují senioři, což je dáno demografickým vývojem.

Vrací se situace i díky očkování zpět do starých kolejí?

Dalo by se říct, že ano. Nevím, jestli je to očkováním. Ale vracíme se do starých kolejí. Je to možná i tím, že tato situace trvá dlouhou dobu a nyní jsme v příznivém ročním období, je léto…

Jak jste pandemii pocítili v organizaci Život 99 – Jihlava? Také to byl zásah do rozpočtu jako u jiných podniků?

Do jisté míry ano, klesly nám tržby za poskytované služby v úplném začátku. Co se týká zvýšených nákladů kvůli pořizování ochranných pomůcek, ministerstvo i kraj zareagovaly velmi rychle. Ministerstvo práce a sociálních věcí otevřelo dotační tituly, jinak by to byl velký zásah do rozpočtu, bylo toho hodně – roušky, rukavice, dezinfekce na ruce, dezinfekce na povrchy… Zpětně musíme poděkovat i Kraji Vysočina, který nás zásoboval těmito ochrannými pomůckami na začátku, když nebyly nikde k dostání.

Jen na Jihlavsku se seniorům věnuje řada neziskových organizací. Vnímáte vzájemnou rivalitu nebo do určité míry spolupracujete?

Já žádnou rivalitu nevnímám ani u poskytovatelů sociálních služeb a ani u zájmových spolků. Pokud spolky fungují, mají své členy a poskytují jim aktivity, o které je zájem, prostor pro slovo konkurence není na místě. Vnímám to spíše jako širokou paletu, z které si lidé mohou vybrat. Co se týká registrovaných poskytovatelů sociálních služeb, myslím si, že se vzájemně doplňujeme, a u některých klientů se i potkáváme.

Znamená to, že k někomu jeden den jedete vy, druhý den například charita a třetí den rodina?

Přesně tak, ale jsme tam třeba všichni v jeden den. Máme klienty, kam chodíme třikrát denně, do toho tam chodí zdravotní služba a ještě rodina přesvědčit se, jestli je všechno v pořádku. Míra podpory je u některých klientů vysoká, aby mohli žít doma, ve svém přirozeném prostředí tak, jak by to chtěli. A mělo by to tak být, pokud to jen trošku jde a funguje spolupráce poskytovatelů sociálních služeb a rodiny.

Co byste závěrem chtěla vzkázat čtenářům a zejména pak těm s dřívějším datem narození?

Chtěla bych jim popřát pevné zdraví a dodat jim optimismus a naději, že bude všechno dobré. Chtěla bych, aby se nebáli chodit ven mezi lidi a užívali si podzimního sluníčka. Ale také aby mysleli na sebe a měli se rádi.