Kromě toho v létě pomáhá manželovi v zemědělství, kdy pole brázdí v traktoru. Řeč je o sympatické a energické Šárce Dvořákové. Ta říká: „Čím víc dělám, tím víc jedu na vyšší plyn. Občas musím ale jako každý, dobít energii." Absolventka Hotelové školy v Pelhřimově byla navíc loni v čele těch, kteří zorganizovali sbírku na postižená dvojčátka Hypšových z Rynárce. Těm nakonec hasiči dovezli 32.099 korun.

Jste neobyčejně aktivní žena a přitom stále milá a usměvavá, jak to děláte?

Všechna práce, kterou dělám, mě baví, nabíjí mě energií pro moji další činnost. Navíc mám velkou oporu v manželovi a mé mamince. Bez podpory rodiny a blízkých by to prostě nešlo zvládat.

Jak vypadá váš běžný den, který se skládá z tolika různorodých činností?

Ráno odvezu děti do školy a jdu obsluhovat do pelhřimovské kavárny. Ze začátku jsem měla strach, zda to tam zvládnu, ale ukázalo se, že to jde. Je to pro mě změna, chodí tam jiní lidé než třeba ke mně do hospody. Ve tři hodiny tam skončím, vyzvednu holky ze školy, dojedeme domů, uděláme úkoly, já si pak uvařím, ony si zatím pohrají nebo běhají venku na zahradě. Pak je vykoupu, dám je spát nebo je předám taťkovi. Pak si jdu stoupnout za bar hospody ve Strměchách, kde mám otevřeno každý den, kromě pondělí, vždy od půl sedmé. A tak je to každý všední den. Do toho nepočítám hasičské schůze, tréninky, soutěže a další soukromé povinnosti.

Dá se tento kolotoč vydržet 365 dní v roce?

Pokud práce člověka baví, tak se to dá zvládat v pohodě. Samozřejmě mám někdy nepříjemné dny, kdy se mi něco nedaří a pak bych nejraději se vším sekla. Asi jako každý. Zjistila jsem, že čím víc dělám, tím víc jedu na vyšší plyn. Ale když tu práci nemám, jsem hrozně líná (smích). Tělo úplně vypne. Mám i dny, asi jako každý z nás, kdy jenom relaxuji, hodím si takzvaně nohy nahoru a nic nedělám.

Jak na vaši aktivitu reagují lidé? Nesetkala jste se například někdy s lidskou závistí?

Lidé jsou strašně závistiví. Oni si myslí, že celý den doma ležím, pak si otevřu na pět hodin hospodu. Vydělám hodně peněz, koupím si auto, a že se mám, já nevím bůhví jak. Nechala jsem proto pár lidí, hlavně těch mladých, aby si třeba práci v hospodě zkusili. Vzala jsem je, ať celý večer stojí na nohách, poslouchají hulákání. Ve výsledku mi pak říkali. „Jak to můžeš zvládnout, bolí mě nohy, mám toho dost."  Kdo si to nezkusí, ať o tom nemluví.

Jak jste se dostala k dobrovolným hasičům?

U hasičů jsem asi od osmi let. Začínala jsem v Putimově, kde jsme dělali taková ta branná cvičení jako zdravovědu, střílení, běhali jsme po lese s buzolou, což mě hrozně bavilo. U nás byl hasičem vlastně skoro každý. Také jsme jezdili na soutěže. Všichni jsme doslova táhli za jeden provaz, hasiči stmelovali vesnici.

Když jste se provdala do Strměch, tak jste v tomto duchu chtěla pokračovat i tam?

Ano. V té době tam bylo hasičské sdružení, jak se říká lážo plážo, jednou za rok vyjeli na soutěž a nic víc nedělali. Když viděli, jak jsem do toho zapálená, tak mě oslovili s tím, zda nechci dělat starostku hasičů. Kývla jsem, oni mě zvolili a od té doby funkci vykonávám.

Co konkrétně funkce starostky SDH obnáší?

Hlavně je to o papírování, o vyřizování věcí, které se týkají administrativy. Chodím na všechny okresní schůze.

Strhla jste svým nadšením k hasičskému sportu i nové tváře. Kolik členů a družstev sbor má?

Myslím si, že jsem některé trochu nakazila (smích). Když jsem totiž pozici přebírala, tak jsme měli 29 členů. K dnešnímu dni jich máme už padesát. Máme dvě mužská a dvě ženská družstva a jedno družstvo veteránů. Já vedu ženské družstvo.

Jaké mají vaše družstva úspěchy?

Když jsme vyjeli na soutěž úplně poprvé, tak jsme ve Svépravicích vyhráli první místo. Na soutěžích bývá maximálně šest až osm ženských družstev, takže do toho čtvrtého místa se to vždy nějak dá. Poháry se pochlubit můžeme. U kluků je větší konkurence, tam se leckdy sejde i třicet družstev, takže když oni přivezou pohár, tak jsou pokaždé moc šťastní.

Noví členové dobrovolných hasičů musí většinou projít takzvaným pasováním. Je to u vás obdobné?

Pasování je vždy o hasičském plese. Je to příjemná kulturní vložka. Noví členové nastoupí, dáme jim vypít panáka rumu, následuje zelená a panák mléka. Je to ošklivé. Vždycky to ale všichni vypili na ex a nikomu se neudělalo špatně. Tím dotyčný vstoupí do hasičského sboru. Pak se ohne přes židli, velitel sboru ho poplácá hasičskou sekerkou přes zadek a je pasovaný. Bývá to legrace.

Letos jste měli ples v únoru. Kolik vám přibylo nových hasičů?

Bylo to slabší. Pasovali jsme dva nové členy.

Čím se hasiči ze Strměch mohou pochlubit?

Jednoznačně mašinou, které se říká Máňa. Je z roku 1940. Je to taková hasičská babička. Kdyby hořelo, tak zvládne i zásah.

Kolik hodin za rok věnujete hasičům. Práce musí být při dvou dětech a dvou zaměstnáních asi náročná…

Soutěže nám začínají v květnu. První máme 26. května ve Svépravicích. Cvičit tedy začneme zhruba měsíc před jejím zahájením. Kluci třeba cvičí míň, ale holky chtějí trénovat více. Scházíme se proto jednou, dvakrát do týdne, někdy pak o víkendu. Obě dcery jsou také hasičky.

Neláká vás funkce starostky obce?

Do toho bych nešla. To už je pro mne moc velké sousto. Tam se člověk nezavděčí každému, už jsou to velké starosti, které chtějí i velké zkušenosti.

Loni hasiči zorganizovali sbírku na postižená dvojčátka Hypšových z Rynárce. V čí hlavě se tento nápad zrodil a kolik jste nakonec vybrali?

Otec dvojčátek, Fanda Hypšů je rodákem ze Strměch. Tenkrát jsme měli klasickou hasičskou schůzi, kde jsme si řekli, je to člověk od nás, tak mu nějakým způsobem pomůžeme. Domluvili jsme se na brigádách. Naše sdružení je totiž pod městem Pelhřimov, které nám brigády proplácí. Proto jsme si řekli, že všechno co budeme dělat, nahlásíme a následné peníze věnujeme Hypšovým. Nicméně, lidé se sami od sebe začali zvedat a nosit peníze na stůl. Například jeden podnikatel řekl, že na brigádu nemá čas a tak dá tisícovku. No, a tak jsme do hospody dali sklenici. Každý dal, kolik mohl. Někdo stovku, jiný tisícovku. Pak jsme ještě udělali asi tři brigády, kdy jsme shrabali lupení, zametli jsme, vysekali celou vesnici. Celkem se nám podařilo vybrat 32099 korun, které jsme pak Hypšovým přímo dovezli.

Neplánujete, že byste něco podobného uspořádali i letos?

Zatím jsme o ničem nepřemýšleli, ale kdyby se nám něco podobného naskytlo, tak se tomu rozhodně nebudeme bránit. Rádi pomůžeme a přispějeme na dobrou věc.

Jaká by měla správná hasička být?

Hlavně by jí to mělo bavit. Dále je důležitým předpokladem být alespoň trochu sportovně založená, protože tam ten pohyb je trošku potřeba.

Nestalo se vám někdy, že by se někteří starostové-hasiči nad starostku-hasičku povyšovali?

Ne, spíše naopak. Chodíme v uniformách, takže se na mě spíše usmívají, jsou v pohodě. Ze začátku se mi snažili i pomoci, probírali jsme, jak to funguje u nich, co bychom mohli zlepšit atd.

Čím se odreagujete, co vás baví a nabije energií?

Manžel vlastní hospodářství, takže já jsem vášnivá traktoristka (smích). Mám ráda auta, vše, co má čtyři kola. Proto když se sbírají brambory, jdu mu jezdit s traktorem s devítitunou pod kombajn, nebo když jsou balíky slámy, tak je svážím na baličku, dávám je na půdu. Jak mám volant, tak jsem ve svém živlu.

Jaké stroje jste si už „podmanila"?

Řídila jsem traktor, kombajn, zemědělské stroje. Klidně bych jezdila i rally závody.

Nebála byste se?

Ne, ale to by mi nejdříve musel dát někdo auto, svoje si rozhodně ničit nebudu (smích).

Jak trávíte dovolenou?

Každý rok jezdíme s rodinou na týden na vodu na Vltavu, a přes to nejede vlak. Je voda, hospoda se zavře, ona vlastně jede skoro polovina vesnice. Třeba loni nás bylo 27. Takže to skoro vypadalo, jakoby se Strměchy přesunuly někam jinam (smích). Na vodě vypínám úplně maximálně.

Přibližte nám Vaše cíle, ať v soukromém či pracovním životě.

Plány jsou ledajaké. Postupem let se mi i hodně změnily. Vždycky jsem chtěla mít vlastní restauraci nebo hotel. S dětmi a právě mými dalšími aktivitami to ale už moc nejde dohromady.

Curriculum vitae

Šárka Dvořáková se narodila před 31 lety. Absolvovala Střední hotelovou školu v Pelhřimově. Je vdaná, má dvě děti – sedmiletou Pavlínku a osmiletou Michalku. Žije ve Strměchách, kde provozuje pohostinství. Kromě toho se před čtyřmi roky stala starostkou místního Sboru dobrovolných hasičů. Mezi její velké záliby patří řízení motorových vozidel, ale třeba i kombajnu. Jejím velkým snem je zajet si někdy rally závod.