Co pro vás cena znamená? Čekal jste, že ji dostanete?

O tom, že dostanu takovouto cenu, se mi nezdálo ani v tom nejkrásnějším snu. Byl jsem překvapený, že mě navrhli a že jsem tu cenu nakonec opravdu dostal. Z každého kraje byl navržený jeden zástupce. Byli tam sochaři, architekti. Já jsem byl asi jediný restaurátor. Měli jsme sraz na nádvoří Pražského hradu, odkud nás dovedli do reprezentačních prostor prezidenta republiky. Já to tam poměrně dobře znám, protože jsem tam také několik let pracoval jako restaurátor.

Vy jste tam pracoval?

Ano, ale vůbec by mě tehdy nenapadlo, že se tam jednou vrátím přebírat Cenu Jože Plečnika. Dělal jsem tam ještě před revolucí, kdy jsem pracoval v Jihočeském podniku pro údržbu památek, a právě v té době se dělaly reprezentační prostory prezidenta republiky. Pracovali jsme na různých obloženích, lustrech i nábytku, který jsme z Hradu vozili opravovat do Pelhřimova. Mohu se zmínit i o dalších pracích na pražském hradě?

Jaroslav Benda

- v listopadu mu bude 72 let

- pochází ze Sázavy, bydlí v Pelhřimově

- je ženatý, má jednoho syna a dvě vnučky

- vyučil se malířem pokojů, později si dodělal rekvalifikační kurz na konzervaci archeologických sbírek, má licenci na restaurování

- získal titul mistra uměleckých řemesel, v roce 1988 se stal členem Českého fondu výtvarných umělců

- jak sám říká, má rád všechno, co je hezké, miluje především přírodu a cestování

Samozřejmě.

V sedmaosmdesátém jsem restauroval náhrobek svatého Prokopa v kostele Všech svatých, je to překrásná barokní památka. Potom jsem hned po revoluci dělal v Císařské kapli deset metrů vysoký neogotický oltář Panny Marie a restauroval jsem oltář svatého Václava v Lobkowickém paláci. A nejcennější věc, kterou jsem v životě restauroval je gotické pastoforium, které je v kapli svatého Václava a které sloužilo jako schránka na nejsvětější svátost oltářní. Pro katedrálu ho objednal přímo Karel Čtvrtý v roce 1373 a vytvořil ho dvorní kovář Václav. Na něm jsem v roce 1991 dělal rekonstrukci zlacení a polychromie.

Byl jste si to včera zkontrolovat?

To si pište, že ano.(usmívá se)

Vraťme se ještě k samotnému ceremoniálu. Jak to na vás působilo?

Bylo to velice pěkné a důstojné. Cenu nám předával přímo pan prezident. Seděli jsme s ním i u jednoho stolu a diskutovali. Musím říct, že má o památkách v Česku opravdu přehled, dokonce věděl i to, že zhruba sedm set jich je v havarijním stavu. Bylo to opravdu příjemné povídání. Také jsem se dnes v noci asi ve tři hodiny ráno probudil a hodinu jsem o tom celém znovu přemýšlel.

Musím říct, že obdivuji vaši paměť. Data i názvy doslova sypete z rukávu…

Víte, já zapomínám čísla, jména… Teď jsem třeba zapomněl to vaše. (směje se) Ale všechny moje práce jsou srdeční záležitostí a pamatuji si v podstatě každé prkénko, řezbu nebo tah štětcem…

Vzpomínáte si ještě na svou úplně první restaurátorskou práci?

Naprosto přesně. Když jsem v osmašedesátém roce nastoupil do památek, tak se zrovna restauroval oltář svatého Zikmunda do katedrály Svatého Víta.

A na kterou svoji práci vzpomínáte nejraději?

Ono se těžko říká, která práce je nejlepší. U restaurátořiny je zajímavé to, že tady musíte zvládat různá řemesla a mít také určité výtvarné schopnosti. Když třeba schází na soše prsty, musíte je dotvořit. Vše ale musíte dělat s respektem k původnímu autorovi. Nemůžete to přemalovat nebo vyřezat, jak vás napadne. Musíte se podřídit a mít pokoru. Když třeba budu restaurovat lidovou sošku, tak jí nemůžu udělat profesionální ruku.

Věci, které zrestaurujete pak vypadají jako nové, nebo je na nich i tak znát, že pocházejí z dob minulých?

Všechny závažné restaurátorské zásahy se vždy předem konzultují se zástupci národního památkového ústavu. Záleží, kam ta památka patří. Lidi kolikrát přijdou a ptají se, co jsme na tom vůbec udělali, že tam nic nevidí. A o tom to je.

Co ještě restaurování obnáší?

Takovou doplňkovou, nicméně zásadní činností je fotografování. Musím zdokumentovat všechny postupy, aby bylo vidět, co je udělané nově a co je zachovalé.

Takže restaurátor vlastně musí být sochař, malíř, fotograf…

A kameraman, řezbář, truhlář… I když s truhlářem spolupracuji, protože tady nemůžu mít hoblovku. Spolupracuji s nadaným truhlářem, panem Svobodou, který má tuto profesi rovněž i jako koníčka. Zároveň restaurátor musí umět postavit lešení, vyznat se v chemii, aby ošetřil dřevo napadené červotočem, znát štafířinu…

Omlouvám se za možná hloupý dotaz, ale co to je?

To je pozlacování. Existují ale i další postupy. Třeba v baroku si libovali v napodobování drahých materiálů. Udělali oltář ze dřeva, který vypadal jako z mramoru, slonové kosti nebo třeba želvoviny. Tyto povrchové úpravy jsou náročné v tom, že dříve byly cechy a ty všechny tyto technologie tajily. Na to, jak se to dělalo, pak člověk musí přijít sám. To není jen o tom, že je tam červená, tak tam dám červenou. Často musíte zkoušet. Člověk se učí celý život, tohle vám žádná škola nedá.

Už se vám někdy něco nepovedlo a danou věc jste zničil?

To je zajímavá otázka. Kdyby se mi někdy něco nepovedlo, tak by mi sebrali licenci. Je pravidlo, že než začneme restaurovat, musíme si udělat průzkum díla pomocí sond ve vrstvách přemaleb, a až potom můžeme pokračovat volbou vhodného restaurátorského postupu.

Když nerestaurujete, tak se věnujete malování. Máte nějaký oblíbený motiv?

Každá věc má své, zajímavá může být krajina i portrét. Já mám tu výhodu, že mi za těch víc než padesát let prošlo rukama spoustu obrazů na zrestaurování. A když pak tvořím něco vlastního, mám se čím inspirovat. Věnuji se převážně realismu a maluju si po svým. Neříkám, že se mi nelíbí i abstrakce nebo moderní věci, ale není to moje parketa.

Jak jste se k výtvarným oborům vlastně dostal?

Pocházím ze Sázavy a chodíval jsem s maminkou do kostela na Křemešníku. Už jako malý jsem obdivoval malby a oltáře v kostelech. Zanechalo to ve mně dokonce takovou stopu, že jsem se šel později učit malířem pokojů. Myslel jsem si totiž, že právě oni malují kostely. Nicméně měl jsem štěstí, že jsem se učil od mistrů, kteří znali různé technologie. Dnes se učí jen malířina, ale třeba štafířství už moc ne. Taky, když se teď řekne malíř pokojů, vidí většina lidí jen člověka s válečkem, ale tenkrát i toto byl druh umění.

Hrozí zánik zmíněných technologií?

Pár lidí se o to pokouší, ale chybí tomu profesionalita. Vezměte si třeba fládrování. To je imitování dřeva. Dříve lakýrník nebo natěrač uměl nafládrovat ložnici, že jste si na první pohled myslela, že je ze dřeva a přitom to byly barvy. Dub uměli udělat tak, že jste musela přijít opravu blízko, abyste na to přišla. A kdo to dneska umí.

Co s tím?

Zmínil jsem se o tom i u pana prezidenta a všichni přítomní mi dali za pravdu. Znalost uměleckých řemesel bude jednou problém. Při současném trendu hrozí, že až naše generace odejde, nebude nikdo, kdo by to uměl. A to pro památky nebude dobře.