Má ji jako vyzvánění na mobilu nastavenou vedoucí nemojovského kamenolomu Zdeněk Reinhart. I to je signál, že tohle není práce pro „fajnovky“, ale pro tvrdé chlapy.

„Doufám, že jste si vzal pořádný boty. Nemá smysl, abych to popisoval od stolu,“ utrousí při pohledu na moje botasky a vysvětluje, že brzy vyrazíme do terénu.

Stoleté zásoby

Kamenolom v zalesněném svahu u Nemojova pod Křemešníkem se otevřel roku 1983, když se začal stavět Temelín. Těží se tu biotitická pararula, tradiční podloží regionu kolem Křemešníka.

Rula obecně, jak vysvětluje Zdeněk Reinhart, není tak tvrdá jako žula – těžená třeba v Mrákotíně – a proto na rozdíl od ní není vhodná na schody, dlažební kostky či pomníky.

„Rula je jinak zvrásněná, takže když do ní kameník začne sekat, drobí se jinak, než by potřeboval. Ale je zase ideální pro výrobu štěrku, hlavně pro obalovny asfaltových směsí. V tom jsme nejkvalitnější na Vysočině,“ dodává náš průvodce a nezapomene se pochlubit, že nemojovský štěrk se užívá i pod dálnice a dokonce aspiroval i na povrch pro okruh na brněnském autodromu.

Jeho výhodou totiž je, že má odolnost proti otěru a přilnavost k asfaltu. Těžba v lomu byla krátce přerušená začátkem 90. let, kdy nebyl odbyt. Mezitím došlo k privatizaci tehdejšího podniku Štěrkovny a pískovny a majitelem závodu se nakonec stal německý koncern.

Od roku 1994 lom znovu běží. Dnes v něm pracuje 11 lidí, z toho překvapivě i dvě ženy: jedna vyřizuje dokumenty na vrátnici a druhá má na starosti zajištění stravy.

V kanceláři pana Reinharta je stále aktualizovaná důlní mapa a fotky těžby podle časového vývoje. O povolení k další těžbě nad limit je vždy třeba žádat státní úřad. Státu se také platí „daň“ za každou vytěženou tunu kamene. Když se zeptám, na kolik let jsou tu zásoby, vedoucí se usměje.

„Podle zásob by to mělo být přes sto let,“ říká. Navíc, jak se těží hloub do nitra kopce, kámen by měl být kvalitnější. Přesto se ptáme: Co potom? Nikdo neví, ale výhled na zatopené koupaliště jako v Horní Cerekvi se tu asi nerýsuje – je tu totiž málo spodní vody.

Bereme si přilbu a vyrážíme si projít celý výrobní cyklus. Pomalu se před námi rozprostírá fascinující pohled na pětačtyřicetihektarový areál, který připomíná malý Grand Canyon – s tím rozdílem, že je uměle vytvořený, vládne v něm čilý ruch a úřadují zde obří stroje.

Odtěžené stěny mají různou barvu, třeba podle příměsi kysličníků železa, část stěny je mokrá. „Milouši, máš tam auto,“ hlásí cestou náš průvodce řidiči bagru, aby štěrkem naložil přistavený kamion. Chlapi spolu hovoří vysílačkou, je to bezpečnější a rychlejší než mobily.

Nemojovský lom je etážový, což znamená, že se postupně odtěžují jednotlivá „patra“ kopce. Výška etáže je asi 15 metrů. Jdeme na tu nejvyšší, kde v dálce pracuje stroj s obří vrtačkou, podobnou té, která hloubí studně – tahle ale vrtá do skály. Podle rozpojitelnosti vrstev navrtá asi 15 vrtů.

Můj dotaz na dynamit vzbudí na tváři Zdeňka Reinharta  úsměv. Doba i deseti odpalů denně pomocí dynamitu, kterému předcházelo a pak i následovalo výstražné troubení, popsané na dnes již rezavějících tabulkách v okolí lomu, je dávno pryč.

Dneska se do děr lije průmyslová trhavina, složená ze tří samostatně neškodných komponentů, které explodují až po smíchání.

Odpaly jsou jen jednou měsíčně, a to ještě kvůli mrazům jen od jara do podzimu, ale zato pořádné: jeden „narubá“ až 50 tisíc tun kamene. Lom je sice ohraničený, ale i tak hrozí, že se do něj dostanou nevítaní hosté. Proto se před odpalem uzavře a zaměstnanci udělají „rojnici“ na dohled jeden od druhého, aby poblíž výbuchu nebyl nikdo nepovolaný.

„Hra“ u cloňáku

Přicházíme ke „cloňáku“ neboli clonovému odstřelu, kde úřaduje bagr se lžící. Tady Zdeněk Reinhart mírně ožije a probouzí v nás něco z malých kluků. Bagristovým úkolem je totiž rozbít ty největší „šutry“ (velké skoro jako menší osobní auto) a dělá to tím nejjednodušším a přitom elegantním způsobem: má čtyřtunovou železnou kouli a tu buď na kameny z výšky své lžíce pouští, anebo naopak kameny hází na kouli.

Náš průvodce vybídne vysílačkou bagristu, ať nám něco ze svého umění předvede. Stroj začne blikat a to je signál, aby se kvůli odlétávajícím štěpinám nikdo nepřibližoval blíže než na 60 metrů. Odtud rozbíjení koulí opravdu připomíná dětskou hračku. „Když se to zavádělo, někteří nevěřící Tomášové tvrdili, že to nemůže fungovat,“ směje se Zdeněk Reinhart.

Z drtiče do drtiče

Bagr přestane blikat, a to už se k němu pomalu blíží obří žlutý náklaďák, který by mohl z fleku vystupovat v demoličním Monster Truck Show. Je to Belaz, do jehož kabiny se už musí lézt po žebříku, a uveze šedesát tun. V lomu mají takové běloruské „bohatýry“ tři, a podle slov Zdeňka Reinharta se vyplatí už jen proto, že u běžných náklaďáků by se brzy opotřebovaly gumy.

Belaz obkrouží lom po obvodu, nacouvá k násypce a obsah obří korby vysype do čelisťového drtiče pod úrovní etáže. V drtiči vibruje největší motor na Vysočině, má výkon 200 kW (jen pro představu: to je slušně „nadupané“ lepší Audi nebo BMW). I když se u zábradlí musíme překřikovat, protože tady asi je největší rachot z celého lomu, pan Reinhart říká, že člověk, který sedí v odhlučněném velíně a i prostřednictvím kamery sleduje a ovládá práci drtiče, v budce běžně poslouchá rádio.

Z drtiče pak po pásu vyjíždí kameny s maximální velikostí 30 centimetrů. A pak už nastává další drcení a třídění. Pro menší kousky je tu k dispozici kuželový drtič, který slovy Zdeňka Reinharta funguje podobně jako kafemlýnek.
Pásy a síta dále rozdělují štěrk do násypek nebo kójí podle velikosti – odborně řečeno frakce: třeba frakce 32/63 znamená silniční štěrk, 11/22 štěrk do betonu.

Kamiony, kterých každý den přijede přes 40 a celkově tu „otočí“ 1 000 tun denně, si buď najedou přímo pod násypky, anebo ke kójím, kde je naloží jiný bagr. Náklaďáky pak směřují jedinou možnou trasou kolem samot po zpevněné silnici na silnici Pelhřimov-Horní Cerekev, kde se už buď dají doleva, nebo doprava.

„Výhodou našeho lomu je, že stupně drcení jsou na sobě nezávislé, pásy na sebe přímo nenavazují. Když se porouchá jeden, provoz se nezastaví, protože druhý může dál fungovat a tvořit zásoby,“ vysvětluje náš průvodce.

Zvykla si i zvířata

Když se vracíme zpět ke vjezdu do areálu, nemůžu se přece jen nezeptat: není tu větší riziko úrazu než jinde, nevadí pracovníkům hluk a prach?

„Když člověk dodržuje bezpečnostní předpisy a dělá v klidu, tak by se mu nemělo nic stát,“ vysvětluje Zdeněk Reinhart. Zaměstnanci jsou vybaveni přilbami a rouškami, navštěvují častější lékařské prohlídky, měří se tu hluk, vibrace a odebírají se vzorky odpadní vody.

Kamenolom podle něj dodržuje všechny limity a nad rámec toho se ještě snaží zmírnit dopady své činnosti na okolí – v létě se třeba místa s prašností skrápějí vodou rozváděnou po areálu.

Moje poslední otázka je osobní: Jaké to je, dělat celý den mimo civilizaci a z přírody vidět jen kamení? Pan Reinhart se usměje.

„Tahle práce mě baví, protože po ní něco zůstane. Chvilku jsem kdysi dělal u pásu a už bych nikdy nechtěl. Tohle je tvůrčí práce a je tu pořád co vymýšlet a zlepšovat,“ říká.

A dodává, že řada lidí by se mimochodem divila, kolik zvířat včetně ptáků už si na lom zvyklo a běžně se tu ráno v klidu procházejí. Takže živo tu je. Loučíme se, protože na jeho stole už opět vyzvání známá westernová melodie…

Jan Mazanec