Pohled na východ a západ slunce z jedenácti kilometrů nad zemí mě neomrzí

Živit se létáním v oblacích, myšleno samozřejmě s nadsázkou, bylo jeho snem, nicméně nakonec se k příležitosti stát se stewardem dostal náhodou. Vše mu ale vyšlo, z jeho snu se stala skutečnost, a tak se zařadil mezi ty šťastlivce, jejichž zaměstnání je pro ně i jejich koníčkem. Do budoucna by si přál zamířit ještě výš, chtěl by být pilotem, i když ví, že to nebude nic snadného.

Jak se ve vašich kruzích říká mužům pracujícím na postu letušky?
Pro muže se v češtině užívá slovíčko steward, v angličtině existuje označení pro obě pohlaví – cabin crew nebo flight attendant.

Kolik mužů je mezi vašimi kolegy? Je to v porovnání s letuškami hodně, nebo málo?
Když se dříve řeklo slovo letuška, většinou si lidé představili modelku s mírami devadesát-šedesát-devadesát. V dnešní době to ale tak není, už se ani nejedná o práci určenou výhradně pro ženy. Nevím, jak je to u jiných společností, ale v té naší se běžně stává, že posádku tvoří jen muži. Ve většině případů je tam alespoň jeden muž. Na druhou stranu, už není ani striktně dáno, že pilotem je muž. V Bergamu, kde nyní bydlím a kde také máme základnu, působí i dost pilotek. Někdy se dokonce stane, že letadlo řídí dvě pilotky. Cestující pak bývají poněkud vystrašení a my 
z toho máme srandu. (úsměv)

Jaká byla vaše cesta k tomuto povolání?
Když mi bylo zhruba patnáct let, začal jsem se zajímat o letectví, s čímž přišel také sen stát se pilotem, nebo stewardem. Později jsem si ale řekl, že takové přání se mi nemůže nikdy splnit, a smířil jsem se tím, že si budu hledat zaměstnání „na zemi". Po studiích na gymnáziu jsem však jednoho dne přišel domů z brigády a na internetu jsem našel inzerát, kde se poptávali po zájemcích na pozici letuška/steward. A já si řekl, že za zkoušku nic nedám, a ještě to odpoledne jsem na inzerát odpověděl svým životopisem. Po několika minutách mi přišla odpověď: „Jste pozván na výběrové řízení, které se koná
v Bratislavě."

Co následovalo potom?
Potom jsem to oznámil rodičům a začal maraton papírování a shánění všech možných razítek. Vše jsem nakonec stihl a odjel do Bratislavy s tím, že když nic jiného, tak si alespoň udělám výlet. Ten den tam dorazilo asi sto dvacet zájemců o místo. Nejdříve se uskutečnila prezentace
o tom, co toto zaměstnání obnáší. Poté testovali naše znalosti angličtiny. Pamatuji si na osobní pohovor s jedním moc milým pánem z Dublinu, kterému jsem kvůli jeho přízvuku nerozuměl skoro nic. (úsměv) Za čtyři týdny mi poslali zprávu, že jsem prošel výběrovým řízením a že si mohu vybrat termín, kdy chci absolvovat výcvikový kurz.

Rodiče o vás nemají strach?
Jejich první reakce, když jsem jim řekl, že se účastním výcviku, byla, že si určitě dělám srandu. Uvěřili až ve chvíli, kdy jsem jim ukázal 
e-mail s pokyny. Mají strach, hlavně v poslední době, kdy se v letectví neustále něco děje a jsou toho plné noviny. Ale myslím si, že si zvykají.

A vy – nebojíte se občas nastoupit do letadla?
Ne. Nikdo by nemohl dělat svoji práci, kdyby se jí bál. Já létání miluju. Ale je pravda, že když člověk slyší o nějaké tragédii, tak se zamyslí 
a řekne si „sakra, to jsem mohl být já." Například po poslední havárii letadla Germanwings jsme s kolegy měli náladu pod bodem mrazu. Ráno jsem tu zprávu četl na internetu a za dvě hodiny později jsem šel na let. Normálně bývá paluba plná smíchu a srandiček, ten den tam bylo ticho. Možná k tomu hodně přispělo i to, že se tragédie stala nedaleko od nás. Ale podobné věci musí člověk přejít.

Vrátíme se k vašemu výcviku – jak probíhal?
Trval přibližně pět týdnů 
a komunikačním jazykem byla angličtina. A bylo to přesně jako ve škole – učebna, lavice, projektor, tabule – musím říct, že to mě zrovna dvakrát nepřitahovalo. (úsměv) Nicméně každý den jsme začínali v půl deváté ráno testem znalostí z látky probírané den předtím. Poté jsme až do sedmnácti nebo osmnácti hodin měli přednášku. Pak jsme odjeli na hotel a učili se na druhý den.

Jaká témata jste během přednášek probírali?
Začínali jsme obecně letectvím – například jaké jsou mezinárodní organizace a co mají na starosti. Potom jsme se věnovali tématu security – jak probíhají kontroly na letišti, co vše musí projít rentgenem a tak dále. Další kapitolou byly dangerous goods neboli pravidla a limity pro přepravu nebezpečných látek. V kapitole initial bylo obsaženo vše podstatné o naší společnosti. Samozřejmě jsme se věnovali i první pomoci – například jak postupovat při porodu, nebo dokonce potratu na palubě. Nejzajímavější kapitola byla conversion, v níž byl obsažen výcvik konkrétně pro náš typ letadla. Nejdříve nás seznámili s veškerým vybavením, které v letadle máme. Naučili jsme se, jak jej před letem kontrolovat, jak s ním zacházet a na co si dávat pozor. Poté jsme cvičili postupy pro všechny nouzové situace – pokles tlaku v kabině, požár na různých místech v letadle, nouzové přistání na zemi nebo na vodě. Dokonce jsme se přímo v bazénu učili, jak pomoci tonoucímu.

Co následovalo pak?
Poté jsme odletěli do Frankfurtu na praktický výcvik v kabinovém trenažeru. Tam jsme prakticky cvičili všechny nouzové situace, které jsme do té doby znali jen z papíru. Musím říct, že tenkrát jsme se docela zapotili. Ale když jsme vše dobře vyřešili, mohli jsme se za odměnu sklouznout po nouzové skluzavce. (úsměv) Prošli jsme například i požárním výcvikem. Celou kabinu letadla zaplnili kouřem a my se museli plazit po zemi a hledat v kouři osoby. Nakonec jsme se vrátili zpět do Bratislavy, kde nás čekal poslední test. Kdo prošel výcvikem a všemi testy, získal licenci, certifikát, a především svoje křídla, která každý den nosíme připnutá na uniformě.

Musíte se účastnit dalších pravidelných výcviků nebo školení?
Ano, výcvikem musíme projít každý rok. Jde vlastně o to samé, co jsme absolvovali poprvé, akorát je vše nahuštěno do dvou dnů. Také nám zadávají několik testů, které musíme složit. Dále musíme každé dva roky na kabinový trenažer a na požární výcvik.

Můžete přiblížit, jak vypadá váš běžný pracovní den, pokud něco takového ve vašem případě existuje?
Žádný den není stejný. (úsměv) Sloužíme pět dní ranní, dva dny máme volno, pak pracujeme pět dní na odpolední a následují tři dny volna. Pracovní den se skládá buď ze čtyř krátkých letů, nebo ze dvou delších. Když mám ranní, tak vstávám kolem čtvrté ráno. Připravím si uniformu a kufr. Na letiště musím dorazit tak hodinu před odletem. Pětačtyřicet minut před odletem začíná briefing s posádkou, kde si povíme, jaké letadlo máme, kolik lidí cestuje, kdo má 
v letadle ten den jakou pozici a také se diskutují různá témata z první pomoci a nouzových postupů. Následuje briefing s piloty, kteří nás většinou informují o počasí 
a délkách jednotlivých letů. Pak už míříme do letadla, kde zkontrolujeme veškeré vybavení – kyslíkové lahve, hasicí přístroje, toalety, bezpečnostní pásy, záchranné vesty a tak dále. Když je vše v pořádku, pasažéři mohou nastoupit a letadlo může vzlétnout. Poté se věnujeme palubnímu servisu. Třicet minut před přistáním opět začínají přípravy celé kabiny.

Odpolední směna je jiná?
Když mám odpolední, tak každý den trávím úplně jinak. Začínám třeba v poledne, ale také třeba v sedm hodin večer. Končíme kolem půlnoci opět na naší základně v Bergamu.

U jaké společnosti pracujete?
Má společnost se jmenuje Ryanair a má sídlo v Dublinu. Je to největší nízkonákladová společnost v Evropě s flotilou přes tři sta Boeingů 737-800, nyní jich máme dalších 180 objednaných. Každé letadlo má kapacitu 189 cestujících. Našich 72 základen je po celé Evropě 
a Maroku. Já jsem působil nejdříve na Sardinii v Algheru, ale poté jsem si požádal o změnu a nyní sídlím 
v Bergamu, asi 60 kilometrů od Milána.

Platí pro vaše zaměstnání nějaká omezení, například věková, zdravotní a podobně?
Každá společnost si omezení určuje sama. Výška zaměstnance je u nás daná
v rozmezí od 150 do 190 centimetrů. Maximální věk pro nástup je u nás třicet let a je jasné, že naši práci nelze dělat do pětašedesáti. Každý máme i zdravotní certifikát, který vypovídá o našem dobrém zdravotním stavu.

Myslíte si, že je reálné při tomto povolání založit rodinu? Přece jen jste téměř každý den na cestách po světě…
Každý den se ale vracím domů na svoji základnu, pokud se tedy nevyskytne nějaký problém, třeba špatné počasí a podobně. Takže v mém případě by to určitě šlo. Nicméně naše společnost je jedna z mála, která to má takto nastavené. U jiné firmy si to nedokážu představit – zaměstnanci na dálkových letech žijí svůj život takzvaně „v kufru" a jsou pryč někdy 
i týden. Poté dorazí domů na dva tři dny a zase musí letět na druhý konec světa.

Co je pro vás na vaší práci 
to nejpřitažlivější?
Celkově to prostředí. Podle mě každý, kdo vidí vzlétat nebo přistávat letadlo, musí být okouzlen. Je to úplně jiný svět. Nikdy mě také neomrzí pohled na východ nebo na západ slunce z jedenácti kilometrů nad zemí – to je úžasné. Mám i svoje oblíbené lety, kdy vím, že cestující budou 
v dobré náladě a budou si s námi povídat.

Cestování a poznání cizích zemí, které si s vaším povoláním spojuji, jste nezmínil záměrně?
Vlastně ano. (úsměv) Teď asi hodně lidí zklamu, nebo je minimálně vyvedu z jejich omylu. Letuška si opravdu neletí do Karibiku, tam čtrnáct dní neleží na pláži a pak neletí domů. Čas na podobné aktivity opravdu nemáme. Když přiletíme na letiště, tak zhruba za třicet minut zase odlétáme zpět. Pro poznávání cizích zemí využíváme své dny volna. Nyní jsme zahájili lety na Azorské ostrovy, tak se tam chystám i soukromě.

Co považuje naopak za nejotravnější?
Nejotravnější? To jsou cestující, kteří neposlouchají naše nařízení a myslí si, že je tím jen zbytečně obtěžujeme. Jenže tak to opravdu není, vždy jde o jejich bezpečnost. Třeba když někdo sedí a má před sebou při vzletu nebo přistání sklopený stolek, tak opravdu nebude moci, kdyby se něco přihodilo, vyběhnout z řady sedadel ven.

Jaké jsou vaše ambice do budoucna?
Prozatím bych rád nasbíral co nejvíce zkušeností a chtěl bych co nejvíce cestovat 
a poznat hodně míst. Poté by mě to lákalo na vedoucího kabiny. A další cíl je jasný – ty dvě sedačky vpředu a čtyři proužky na rameni.

Co to znamená?
Chtěl bych se stát pilotem. (úsměv)

Jak byste toho mohl docílit?
Musel bych mít dost peněz na to, abych mohl složit licenci na dopravní letadla. Hlavně bych ale musel mít obrovské štěstí. Mezi kolegy je hodně lidí s licencemi a ti dlouho čekají, až je někdo osloví. Společnosti hledají spíše „hotové" piloty od konkurentů, než aby platili za výcvik svých zaměstnanců.