V ulici, příznačně nazvané Topolová, vedoucí k bráně Motorpalu, sázely děti ze střední školy dívčí a chlapecké po obou stranách cesty stromy. To bylo v říjnu roku 1948.

„Sázeli jsme tu dvaapadesát topolů,“ vzpomínala hrstka z aktérů, kteří se ve středu na místě dnes vykácených stromů nad torzy pařezů sešli. Marie Šídová, Alena Malířská, Zdena Svobodová, Josef Mandát, Jiří Cafourek, Milena Vargová, Libuše Kalábová a Josef Kaláb. To jsou jména některých z nich.
Jejich stromy měly lemovat cestu ke škole. „Tady, jak je Motorpal, měla stát nová škola, ale nakonec ji nikdy nedostavěli,“ ozvalo se z hloučku pamětníků.

Na místě Motorpalu stávaly dvě budovy – dívčí a chlapecká škola, do niž zúčastnění pamětníci středečního setkání chodívali. „Když ředitel přišel do naší chlapecké školy, řekl: Potřebujeme deset kluků do dívčí školy. Nikdo jsme ale nešli. Tak nás tam podle abecedy deset muselo přejít. A mezi holkama to bylo úplně vynikající,“ pochvaloval si Jiří Cafourek.

A co se v dívčí škole učilo? „Normálně jsme se učili. Měli jsme také vaření a šití, dělali jsme i závěrečné zkoušky. Škola se jmenovala Střední škola dívčí,“ líčila Alena Malířská. Měli prý výbornou třídní učitelku Annu Smolkovou. „Učila nás češtinu. Mívali jsme ve škole i recitační soubor. Hráli jsme divadlo,“ podotkla Malířská. Celý kolektiv spolužáků se tradičně schází od vyjití školy každých pět let.

Čtyři dopisy se zachovaly

„Tady, co stojí ten velký smrk, jsme ještě sázeli lípu svobody,“ doplnila Malířská. „A támhle, co stojí ten dům, tomu se dodnes říká učitelák. Tam měly být byty pro učitele v nové škole,” dodala.

Vzpomínkou na stromořadí byly pařezy, které tu koncem listopadu odstraňovala těžká technika a došlo tak na objevení některých z dopisů. Z nich měli jejich autoři radost. „Můj dopis se zachoval,“ netajila se Marie Čurdová, která své psaní uložila pod kořeny topolu tehdy coby Marie Kačenková ze druhé třídy Střední školy dívčí v Jemnici. Jako kmotra stromu do dopisu napsala: „Topole, drž se půdy, kde jsi vzrost, zlomí-li tě vichřice, žils jak muž – a to je dost!“

Libuše Kalábová, roz. Findová zavzpomínala: „Můj byl devatenáctý strom, už je pryč” A přidala i citaci své básničky v dopise. Podle jemnického místostarosty Petra Novotného se pod kořeny stromů našla desítka skleniček. „Pouze čtyři dopisy se zachovaly. Z toho dva jsou dobře čitelné i dnes,“ zmínil.