Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Bavil mě folklór a obdivoval jsem Karla Gotta

Humpolec – Tenorista Bohdan Petrović z Humpolce měl podle svých slov veliké štěstí na divadelní role. Ještě při studiích na pražské konzervatoři zpíval na prknech Národního divadla v Praze.

5.1.2015
SDÍLEJ:

Tenorista Bohdan Petrović účinkoval například v operetě Rose Marie.Foto: archiv Bohdana Petroviće

Dále působil ve Státní opeře v Praze, v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě či 
v Městském divadle v Brně. Kromě toho stál na jevištích 
v zahraničí. Nyní vyučuje zpěv na Základní umělecké škole Gustava Mahlera v Humpolci 
a skromně tvrdí, že jeho divadelní kariéra nebyla závratná. Občas si ale i v současné době „odskočí" zazpívat na prkna, která znamenají svět.

Vzhledem k vašemu jménu mi to nedá, abych se vás nezeptala, odkud pocházíte?
Já jsem v podstatě Čech jak poleno, protože jsem se narodil tady a v České republice jsem i vyrůstal (úsměv). Ale původ mám trošku složitější. Můj tatínek pocházel ze smíšeného manželství chorvatsko-černohorského, takže část rodiny mám v Černé Hoře a další část žije v Chorvatsku. Moje maminka je zase Češka, takže zbytek rodiny mám zase tu. Občanství mám dvojí – chorvatské i české a přesně tak se i cítím. Tatínek měl sezonní zaměstnání, takže přes zimu byl v Česku
a léto jsme všichni trávili 
v Chorvatsku. Samozřejmě jsem záviděl svým spolužákům, kteří jezdili na prázdniny k babičce na venkov a já musel zase k Jadranskému moři (smích). Ne, mně se tam hrozně líbilo, ale jako dítě jsem si toho moc nevážil.

Vyrůstal jste v Humpolci?
Ne, já jsem z Hradce Králové a v Humpolci bydlím devět let. Z Humpolce pochází moje žena a mně se tady vždycky líbilo. Jezdívali jsme do Humpolce často a později jsme se shodou okolností rozhodli, že se sem přestěhujeme. Navíc je to odsud všude blízko.

Jak to s vaší kariérou vypadá nyní?
Nyní se zabývám hlavně učením, a to na Základní umělecké škole v Humpolci, kde jsem zaměstnán na celý úvazek. Pedagogice se věnuji pět let. Co se týče zpívání v divadlech, nemůžu si ho teď tolik dovolit. Ale vyhovuje mi to. Učím pět dní v týdnu a občas si někde zazpívám, v Čechách nebo v Německu.

Chtěl jste být vždy zpěvákem?

Asi ano. Odmalinka jsem údajně vykazoval poměrně značný talent a hlavně jsem ho odmalinka rozvíjel. Zpočátku za to mohla hlavně moje česká babička, která mě jako nedonošence neustále chovala a zpívala mi (úsměv). Moji čeští předci, mimochodem učitelé po několik generací, hodně muzicírovali. Výrazně zažitá byla hudba i u příbuzných z taťkovy strany. Tatínek byl amatérský chorvatský muzikant, hrál takový ten dalmátský folklor a já v tom vyrůstal. Rodiče mě ve zpěvu podporovali, v Hradci Králové jsem chodil do Královéhradeckého pěveckého sboru, který se dnes nazývá Jitro a patří mezi světově uznávaná hudební tělesa. Potom jsem začal docházet do královéhradecké hudebky. Tehdy jsem zanechal sborového zpěvu a vrhl jsem se na zpěv sólový.

Stalo se, že by vám rodiče profesionální zpěv rozmlouvali,
a naopak se vás snažili přimět k „pořádnému" povolání?
To ne. Jen mi tvrdili, že bych měl vystudovat nějakou „normální" školu, díky níž bych se uživil, kdyby se náhodou cokoliv stalo a já nemohl zpívat. Shodou okolností jsem je vlastně poslechl. Když jsem se po osmé třídě základní školy nedostal na pardubickou konzervatoř kvůli tristnímu výsledku z hudební teorie, nastoupil jsem na hotelovku, kterou jsem absolvoval. Během studií jsem stále docházel do hudebky na zpěv. Hotelovka mě velice bavila, ale potom, co jsem ji vyšel, jsem se rozhodl, že se zkusím znovu přihlásit na konzervatoř. Tehdy moje učitelka zpěvu trvala na tom, abych se do Pardubic už nehlásil, ať zkusím Prahu. A tam mě přijali, což byl veliký úspěch, protože těch adeptů, kteří měli o studium na tamní konzervatoři zájem, bylo opravdu hodně.

Jaké byly vaše profesní začátky?
Zajímavé je, že mě vlastně opera nezajímala. Mě bavilo zpívat chorvatský folklor a patřil jsem ke generaci, která obdivovala Karla Gotta. Jenže tehdy se na hudebkách populární zpěv nevyučoval, navíc jsem pojal za důležité mít klasické vzdělání. Třeba 
i Karel Gott se školil u operního pěvce. A ve čtvrtém ročníku se tak nějak stalo, že jsem začal zpívat v opeře v Národním divadle v Praze. Musím říct, že jsem měl obrovské štěstí, že jsem nepoznal, jak těžké je se na začátku kariéry profesně uchytit. Mnoho mých spolužáků, spíše naprostá většina, se do praxe bohužel nikdy neprosadila.
 A proto všechny své žáky, kteří se dnes chtějí ucházet 
o studium na vyšší umělecké škole, nabádám k velké opatrnosti. Viděl jsem totiž mnoho nešťastných, kteří investovali do studia vše, a nevrátilo se jim téměř nic.

Na kterou roli, již jste zpíval, nejraději vzpomínáte?
Možná je to taková fráze, ale já často vzpomínám na svou první roli, což byl Tybalt v opeře Romeo a Julie, překrásné, moderní inscenaci pražského Národního divadla. Režíroval ji nedávno zesnulý Josef Bednárik, s nímž pracovat bylo naprosto mimořádné. Krásných rolí jsem měl tu čest hrát ale celou řadu. Zajímavý je příběh, jak jsem se dostal k roli v činoherním představení Mistrovská lekce. V roce, tuším, 1999 mě oslovila režisérka Jana Kališová s tím, zda bych nechtěl vystupovat v této hře, kterou chystala pražská Viola. Mistrovská lekce je strašně zajímavé představení, takové okénko do opery. Příběh pojednává o vynikající řecké pěvkyni a hra je jakousi reportáží o mistrovských kurzech zpěvu, které pořádala. Hrála ji Eliška Balzerová a já jsem měl být jeden ze tří zpěváků, který ji měl stát po boku. Jenže tenkrát jsem tu roli musel s těžkým srdcem odmítnout, protože jsem byl velice zaneprázdněný, a doporučil jsem svého kolegu Jardu Březinu. O dva roky později, kdy se připravoval zájezd s touto hrou do Spojených států, nemohl vyjet zase on, a tak mi zavolali, jestli bych mohl jeho roli hrát já. Tehdy už jsem v Národním divadle nebyl zaměstnaný, takže jsem souhlasil. To je taková zajímavost, že jsem vystupoval i v činohře, kde jsem nejenom zpíval, ale 
i mluvil (úsměv). Byl to krásný zážitek.

Jaké vystoupení bylo pro vás největším úspěchem?
Myslím si, že jsem žádnou obrovskou kariéru neudělal, ale jsem šťastný, že jsem mohl stát na prknech Národního divadla, což je podle mého názoru pro českého zpěváka největší pocta. Šel jsem z role do role a nikdy jsem moc nepřemýšlel nad tím, co pro mě byl vrchol kariéry. Třeba v Národním divadle jsem nezpíval hlavní role, spíš jsem byl obsazován do těch menších a středních, které jsou ale zase velice zajímavé herecky. V menších divadlech jsem se dostal i k větším rolím, což zase přineslo jiné zážitky, protože publikum celou dobu čekalo na jeden tón, jednu árii, podle čehož se odvíjel úspěch představení. Pamatuji si, že v době, kdy jsem zpíval, nebylo obvyklé, aby publikum na závěr tleskalo vestoje. Říká se tomu standing ovation a bylo to něco výjimečného. Člověk měl co dělat, aby udržel emoce na uzdě, jak úžasný zážitek to byl.

Měl jste v době, kdy jste vystupoval v divadlech, vůbec nějaký volný čas?
Ano, ale můj život neměl žádný řád. Ta práce byla strašně náročná. Jednou jsem se z cesty z ostravského divadla stavil v Humpolci u maminky mé ženy na kafe. Když jsem ho vypil, úplně jsem zbledl a ona mi povídala: „Podívej se na sebe, jak vypadáš, vždyť řídíš jak profesionální řidič a ještě do toho zpíváš." Bylo to tak, že jsem například měl v Českých Budějovicích do 22 hodin zkoušku, pak jsem jel ve sněhových závějích do Ostravy, kde jsem měl zkoušku druhý den ráno. Po zkoušce v Ostravě jsem zase nasedl do auta a jel zpátky do Budějovic, kde jsem měl odehrát představení. Navíc jsem už tehdy měl rodinu. Nikdy jsem tuto práci nedělal pro peníze, samozřejmě, člověka to živí, ale já rozhodně nemám hrabivou povahu. Měl jsem toho hodně proto, že jsem strašně rád hostoval v divadlech, a především změna prostředí byla pro mou práci velice obohacující.

A pak přišel okamžik, kdy jste si řekl, a dost?
Ono to nebylo naráz, protože vystoupit z takto rychle jedoucího vlaku není vůbec jednoduché. Stalo se mi, že jsem seděl sám večer v Ostravě na ubytovně, a běželo mi hlavou „co ty tady děláš, doma v Humpolci máš krásnou, mladou ženu, krásnou dcerušku, seber se a jeď za nimi". Samozřejmě, že jsem věděl, že teď nemůžu odjet, ale pohltila mě taková úzkost, že jsem se rozhodl na konci té sezony skončit. A o tom jsem přemýšlel v září, takže jsem musel ještě deset měsíců vydržet.

Kam směřovaly vaše kroky po tomto rozhodnutí?
Věděl jsem hlavně jedno, že z divadelní branže musím úplně pryč. V Humpolci už jsem tehdy měl nějaké kamarády a jednoho z nich jsem se zeptal, jestli by pro mě neměl práci, a to ve firmě, která se zabývá kamionovou dopravou. On se úplně zděsil, protože jsem pro něj byl zpěvák, taková atrakce trošku, a najednou zjistil, že hledám práci mimo svůj obor. Nicméně mě v této firmě zaměstnali a já tam pracoval rok. Za tuto zkušenost jsem velice vděčný, protože jsem si uvědomil věci, které jsem dříve neviděl. Víte, v divadelní branži se člověk dost zabývá sám sebou a vztahy mezi lidmi jsou tam velice komplikované. Každý umělec je individualita a složitá osobnost, takže jsem i já byl trošku zaslepený, a toto zaměstnání mi otevřelo oči.

Kde jste se uchytil poté?
Pak přišla nabídka od ředitele humpolecké hudebky na částečný úvazek jako záskok za mateřskou dovolenou. Předtím jsem vůbec neuvažoval nad tím, že bych mohl učit, i když moje manželka učila na hudebce v Jihlavě, o jejích zkušenostech jsme se bavili a mě připadaly zajímavé. Nakonec jsem se rozhodl, že tuto nabídku přijmu. Pracoval jsem jen tři dny v týdnu, občas jsem někde zpíval. Shodou okolností se mi v té době ozvala moje spolužačka, shodou okolností rodačka z Havlíčkova Brodu, sopranistka Monika Brychtová, která učí na pražské konzervatoři, a informovala mě o tom, že hudebka ve Zruči nad Sázavou hledá učitele, rovněž na záskok. A tak jsem učil 
v Humpolci i ve Zruči. Jenže pak jsem dostal nabídku na celý úvazek ve Zruči, a tak jsem dva roky působil jen tam. V Humpolci se situace vyvinula tak, že mi pan ředitel později nabídl celý úvazek,
a já jsem se rozhodl, že ho přijmu. Ve Zruči jsem byl spokojený, ale přece jen faktor dojíždění sehrál svou roli. Jsem rád, že učím v Humpolci, protože i tady je zázemí skvělé.

Jak byste se jako učitel sám charakterizoval?
Myslím si, že jsem strašně hodný (smích). Na druhou stranu autoritu u dětí asi mám. Moc dobře vědí, že když se opravdu rozzlobím, ale to nebývá často, tak dokážu být ostrý. Ale snažím se, abych byl hlavně laskavý učitel. Neměl jsem totiž nikdy rád dril, který jsem já osobně při studiích těžko snášel. Snažím se být na své žáky takový, jak bych si představoval, aby se učitelé chovali ke mně.

Dá se zpívání naučit, anebo k úspěchu stačí „jen" talent?
Určitě to není tak, že máte talent, a pak už na jeho rozvíjení kašlete. Talent je velice důležitý, je to základ, na kterém se dá stavět. Zpívání je obrovská a nikdy nekončící dřina, alespoň podle toho, co jsem já zažil v opeře. Jeden můj profesor mi vždycky říkal: „Když už si budeš myslet, že umíš zpívat, tak v tu chvíli jsi skončil." A to se bohužel zpěvákům občas stává. Přirovnal bych to ke sportu – pokud někdo chce hrát hokej jako třeba Jaromír Jágr i ve svém věku, tak to chce mimořádný talent a mimořádnou dřinu. Dalším faktorem úspěchu je pak štěstí na to, potkat správné lidi ve správný čas.

Máte nějaký vysněný hudební cíl, kterého byste chtěl dosáhnout?
Že bych měl nějaký sen, ke kterému bych se upínal, to ne. V poslední době spíš přemýšlím hodně o tom, že bych chtěl zkusit dělat jiný žánr – třeba jazzovou nebo swingovou muziku. Tím, jak jsem studoval konzervatoř, mě tato možnost minula, ale možná to tak má být. Uvidíme (úsměv).

Bohdan Petrović
Bohdan Petrović (43) pochází z Hradce Králové, ale už devátým rokem žije s rodinou v Humpolci. Je ženatý a s manželkou mají dvě dcery. Mezi jeho koníčky patří sport – zejména tenis a volejbal. V současné době učí zpěv na Základní umělecké škole Gustava Mahlera v Humpolci a ve volném čase zpívá v domácích i zahraničních divadlech. Inicioval například koncerty svých kolegů a přátel v rodném domě Gustava Mahlera v Kališích, v čemž by chtěl pokračovat i v budoucnu.

Autor: Aneta Slavíková

5.1.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Poslanec Martin Lank

Martin Lank: Největší klad programu Realistů je jeho reálná splnitelnost

Jan Veleba, nyní senátor za volební obvod Chrudim, do nějž spadá i větší část Havlíčkobrodska, vede prezidentskou stranu SPO. Za tu nyní kandiduje jako lídr vysočinské kandidátky.

Předseda strany nemůže zůstat za bukem, říká Jan Veleba

Nejtepleji bylo v září v Dukovanech, nejvíc pršelo ve Velké Bíteši

Třebíčsko, Vysočina - Září bylo oproti průměru neznatelně chladnější. Průměrná měsíční teplota na Vysočině byla 11,4 °C, což představuje odchylku -1 °C od dlouhodobého normálu za období 1981 - 2010.

NAŠI PRVŇÁCI: Představujeme žáky ze ZŠ Počátky

Pelhřimovsko - Pelhřimovský deník přináší čtenářům nový seriál Naši prvňáci. Jeho prostřednictvím bude představovat tabla jednotlivých prvních tříd základních škol na Pelhřimovsku, a to až do pololetního vysvědčení. Rodiče a blízcí žáků každou středu na straně 4 a na webu najdou prvňáčky z Pelhřimovska. Deník si tak mohou koupit na památku. Nyní se představují žáci ze ZŠ Počátky.

Raf & Taksík zvou na koncert, který vyjde na jaře na vinylu

Rynárec – Na zajímavý koncert, který se uskuteční v pátek 20. října, láká hospoda v Rynárci u Pelhřimova.

České vlajky zabojují v příštím roce o rekord

Pelhřimovsko – Česká vlajka by se v příštím roce mohla stát hlavním aktérem nového rekordu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení