Jaroslav Kuba byl za posledních pětadvacet let u všech důležitých momentů, akcí a událostí, které se udály nebo se váží k Lukavci na Pelhřimovsku. Již od roku 1996 totiž chodí s kamerou a točí všechno, co se v městysu děje.

Ve svých osmasedmdesáti letech navíc nasbíraný materiál i sám zpracovává a každého čtvrt roku opouští jeho dílnu hodinový sestřih, který vydává v rámci Lukaveckého videozpravodaje. „Zastávám všechno, točím, dělám režii, střih, zvuk a dokonce i slovní doprovod,“ usmál se Jaroslav Kuba, který v Lukavci působil jako učitel na tamní základní škole.

V letošním roce vzejde z jeho práce již sté vydání zmíněného videozpravodaje. Jeho letitou zálibu mu teď ale kazí pandemie. „Běžně zachycuji věci, které se ve vsi dějí, ale ono se teď vlastně nic neděje. Za čtvrt roku se vždycky něco semlelo, takže to šlo. Teď ale dodělávám devětadevadesáté vydání a je to spíše historie, než co se dělo teď,“ poznamenal Kuba.

Pokud bude situace pokračovat podobným způsobem, bude podle jeho slov sté vydání spíše průřezem tamních událostí za uplynulých pětadvacet let. „Podle mě nepůjde tolik o akce, které do tohoto vydání vyberu, jako spíše o lidi, kteří už tu mezi námi nejsou. Mohla by to tedy být taková vzpomínka na ně,“ nastínil možnou variantu lukavecký rodák.

Původně videozpravodaj vycházel na VHS kazetách. „V tu dobu existovaly půjčovny kazet. Pak jsme přešli na DVD, a to byla taková malá revoluce. Dneska už DVD pomalu nikdo nechce. Je to zastaralá technika. Letí to hrozně rychle,“ přemítal nadšený kameraman.

Společně s vedením městyse tak už kolikrát uvažovali nad přesunutím videozpravodaje do virtuálního světa. „Bylo by lepší, aby to bylo někde na internetu, protože spousta lidí by si to tam našla. Půjčit si to dneska nejdou. Zatím na to ale nikoho šikovného nemáme,“ postěžoval si Jaroslav Kuba.

Dodal také, že když začínal, tak kameru měli v Lukavci ještě dva. „Teď má každý v kapse mobil a natočí si, co chce,“ řekl.

Poctivě zaznamenávat dění v obci a být takovým místním kameramanem byl pro Jaroslava Kubu velký závazek. „Někdo řekl, támhle se něco děje, tak jsem se sebral a šel jsem tam. Zahoukali hasiči, tak jsem zajel k hasičárně a zjistil jsem, že hoří stoh, tak jsem to jel natočit. Natáčel jsem masopust, opravu silnice, sčítání dětí nebo jsem vylezl na věž kostela a natočil, jak fungují věžní hodiny,“ líčil Kuba, co se mu podařilo zachytit.

Stým vydáním Lukavecký videozpravodaj ukončí. „Pokud bude zdraví sloužit a bude se něco dít, tak budu točit. Buď se to bude jen archivovat nebo bych chtěl, aby se našel někdo, kdo by byl schopný to hodit na internet,“ doufal Kuba.

Ve svém archivu má lukavecký kameraman stovky hodin natočeného materiálu. „Archiv mám u sebe a na úřad dávám vždycky jeden kus aktuálního vydání. Kromě toho jsem do roku 2014 dělal archiv takový, že jsem ukládal absolutně všechno, co jsem natočil. Kromě sestřihaného materiálu mám tedy ještě zhruba pětatřicet kazet po čtyřech hodinách,“ vyčíslil.