Kvůli takové podívané lidé na automobilové závody chodí. Přišli i na víkendový podnik Pelhřimovský kopec, který si ti největší motorističtí fandové mohli vyzkoušet dokonce na vlastní pěst.

Pořadatelé po dohodě s promotérem závodu do vrchu pustili na trať i jezdce bez závodnické licence. Tato možnost přilákala nadšence ze všech koutů republiky.

Amatéři: Hlavně opatrně a s rozumem

Svoji černou mazdu postavila na čáru u pelhřimovských škrobáren také Věra Pipeková. „Trať je tu hezká. Jenom asfalt by mohl být lepší, musí se jet trochu opatrněji. Ale já to stejně nijak nehoním. Chci se projet, ne se zabít,“ usmála se zpod přilby jediná žena ve startovní listině. Pak už jen zatáhla okénko, procvičila prsty v rukavicích a vyrazila.

I ostatní závodníci v autech bez bezpečnostního rámu si vzali výzvu pořadatelů ohledně opatrnosti k srdci. Záchranáři tak nemuseli řešit vážnější karambol. Diváci za pečlivě zbudovanými zátarasy měli o dvoudenní zábavu postaráno.

Někteří si vzali na mušku právě příchozí jezdce. „Ty civilní káry, to ale byla slabota,“ prohodil napůl žertovně po prvním průjezdu neregistrovaných pilotů Dan Pamětický. „To teda, rychleji jezdíme i my s kytkama na hřbitov,“ mávnul Marek Zajíček směrem k nedalekému vršku a okolo stojící kumpáni se začali smát.

Vzápětí vlétli na trať opravdoví dravci a závod dostal spád. Málokdo by hádal, že volantem oranžového Subaru Impreza kroutí teprve čtrnáctiletý klučina!

„Auta miluju, díky tátovi se okolo nich motám vlastně odmalička,“ připomněl David Loskot svého otce, jinak dlouholetého závodníka.

Mladíček, který smí sedlat „ostře nabroušený“ dvoulitrový speciál zatím pouze pod dohledem svého zákonného zástupce, si pelhřimovskou trať pochvaloval. „První polovina je hezká. Jenom nahoře to docela drncá a pak mi vadí ten úzký retardér,“ zhodnotil školou povinný pilot z Rakovníka dva a půl kilometru dlouhý kopec.

Na počest povstání

Spousta návštěvníků závodu zavzpomínala na podnik, který se jezdil před více než pětadvaceti roky. Právě na tuto tradici chtějí současní pořadatelé navázat.

To jim popřál i Josef Klokočka. Muž, který před třiceti roky pelhřimovskému vrchařskému závodu šéfoval. „Tehdy jsme to měli o hodně lehčí. Podobných akcí se nekonalo tolik, co dnes,“ upozornil Klokočka, který při pohledu na okolní hemžení ihned zavzpomínal na „ty své“ závody.

„Pamatuji, že jsme směli jet vždy až po dožínkách, to aby diváci nezdupali okolní pole. Také se hodilo získat podporu vrchnosti,“ vysvětlil bývalý pořadatel, proč se v Pelhřimově dříve jezdilo na počest Slovenského povstání.

Ředitel současného závodu byl po odmávnutí posledního jezdce spokojený. „Hlavně mě těší, že se nikomu nic nestalo. Pro příští rok musíme jen vymyslet nějaké lákadlo, které přitáhne trochu více diváků,“ řekl Richard Gnojek.