Ostrý, mrazivý vítr, všude okolo půlmetrové závěje. Nestranný pozorovatel si mohl při pohledu na kymácející se traktor s valníkem napříč večerním zavátým polem za vsí ťukat prstem na čelo.

Nečas se hodil

Myslivci označili podobné počasí za vysloveně příhodné. „Když pouštíme zajíce za nádherného počasí, oni se rozprchnou hrozně daleko. Za těchto podmínek ale zasednou o poznání dříve, což je pro nás výhodné,“ vysvětlil starosta tamního honebního společenstva Josef Dvořák.
 
Drsného severáku si při krasojízdě na valníku užil i pronájemce vyklantické honitby Jan Štola. „Nechá se to vydržet,“ prohodil myslivec, zatímco lovil zajíce téměř za čtyřicet tisíc korun z dřevěných bedýnek.
 
Skoro to vypadalo, jako by se ušákům z vyhřátých přepravek na mrazivý vítr ani nechtělo. „Oni jsou zmatení. Zajíc patří mezi zvířata, která potřebují prostor. Jakmile je zavřete, dostávají se do stresu, v němž by neměli zůstat dlouho,“ přidal Dvořák další důvod, proč myslivci neváhali vyrazit do nelítostné vichřice.

Cestou necestou

Zajíci se vůbec proměnili ve výletníky. Jan Štola pro ně vážil cestu až do Přerova.
 
Prokousat se odtamtud s dodávkou po zavátých silnicích do Vyklantic nebylo dvakrát příjemné. „Hlavně na Vysočině jsem často musel zpomalovat kvůli sněhovým jazykům. Snad to alespoň bude k užitku,“ pronesl myslivec Štola bezprostředně poté, co poplácal posledního z deseti hanáckých přistěhovalců.
Mínil tím kýžené oživení vyklantické zaječí společnosti „novou krví“. Právě leden platí za nejpříhodnější párovací období.