„V případě těchto dvou kolegů je ocenění v pravých rukou. Těší mě, že jej dostali oba dva,“ poblahopřál ředitel školy Václav Strnad oceněným učitelům, s nimiž jsme hovořili nejenom o tomto svátečním okamžiku.

Žádný humpolecký učitel před vámi tuto medaili nezískal. Jaké to je, být první?

Pohan: Z minulosti vím, že se tato cena pravidelně udílí, nijak zvlášť jsem se o ni ale nezajímal. Každopádně je to významné ocenění. Letos jej dostalo pouze pětadvacet lidí z republiky, většinou při příležitosti významného životního jubilea či odchodu do penze. K narozeninám jsem ale dostal medaili vlastně i já a do důchodu už se pomalu také chystám (smích).

Drvotová: Na jednu stranu mě to potěšilo, že si vzpomněli i na mě. Nečekala jsem to. Zase si ale myslím, že každý z nás dělá svoji práci, jak nejlépe dovede. Cenu by si zasloužilo mnohem více lidí z mého okolí.

Užili jste si slavnostní vyhlášení?

Pohan: Byla to příjemná oslava. Člověk si navíc nepromluví s ministrem školství každý den.

O čem jste se bavili?

Pohan: Řeč padla i na poněkud nešťastné učitelské platy. Podle ministra se nyní připravují opravdu zásadní systematické změny pro narovnání celé této problematiky. Všechny ty reformy jsou hezká věc. Podle mě ale rozhoduje o úrovni vzdělávacího sektoru kvalita učitelů, kteří se ovšem také musí patřičně zaplatit.

Vzhledem k nepřeberným zkušenostem můžete porovnávat. Jak byste charakterizoval školáky, které učíte nyní, se žáky z vašich učitelských začátků?

Drvotová: Z tělocvikářského pohledu se žactvo mění spíše k horšímu. Děti dříve cvičily mnohem raději. Dnes se souvisleji věnují sportu do nějakých dvanácti, třinácti let, pak většinou vítězí jiné zájmy. Výjimky se ale najdou. Třeba loňští deváťáci, to byla vysloveně sportovní třída.

Pohan: Děti se opravdu mění. Ty dnešní jsou sebevědomější, vyspělejší, a to po tělesné i duševní stránce. Je stále obtížnější s nimi vycházet. Každý učitel si k nim ale musí najít cestu sám.

Nepřipadá vám také, že dnešní mládežníci učení tolik nedají?

Pohan: Jde o to, že žáci dříve byli přece jenom cílevědomější. Ani na tu střední školu se tehdy nedostal každý, museli pro to něco udělat. Současné děti zase ale mají jiné schopnosti.

Co vás na tomto povolání nejvíce baví?

Pohan: Tohle povolání má spoustu nevýhod. Platové ohodnocení je v porovnání s jinými zaměstnáními zanedbatelné. Navíc nevidím okamžitý výsledek jako třeba řemeslník, který za sebou zanechá postavený dům. Když ale vaši žáci posléze něčím jsou, něco dokáží, máte z toho dobrý pocit. Také mě těší, že prestiž naší práce pozvolna stoupá.

Drvotová: My, tělocvikáři, máme oproti ostatním trochu výhodu, že na sportovních soutěžích jsou znát výsledky ihned. Hrozně ráda vzpomínám na vítězství mých žáků v krajském kole atletického Poháru rozhlasu. To mě hřeje skoro více než ta moje medaile