Zdeněk Tesař z Třeboně poprvé přičichl jako stromolezec k voňavé kůře před čtyřmi roky. „Staré stromy mě zajímaly vždycky. Chtěl jsem pro ně něco udělat,“ vysvětluje původním povoláním zahradník pohnutky, které jej vedly k profesionální péči o velikány.

Nejtěžší na této práci podle něho je ustát svízelnou situaci, kdy lezec stojí ve změti větví ověšený pilami a nemůže se kloudně pohnout. „A kvůli čemu to dělám? Ten rozhled po krajině je prostě jedinečný,“ vyznal se stromolezec.

Ten strávil závěr uplynulého týdne na památných hornocerekvických vrbách. „Ty stromy jsou už přestárlé. Trochu jsme jim odlehčili. Snad ještě nějakých pár let vydrží,“ pravil znalecky Tesař, který za dosud nejhezčí strom považuje památnou lípu Barborka u častrovské hájenky.

Stromolezectví však nevypadá jako nejbezpečnější povolání. „Člověk pořád musí dávat pozor co dělá, kam šlape a aby se nepořezal. Než vylezu nahoru, musím mít perfektní zajištění,“ podotkl lezec. Dosud se mu nepřihodilo, že by si pod sebou uřízl pověstnou větev, na laně se ale již zhoupl.

„Až na zem jsem neupadl. Bohatě stačilo, že jsem zůstal chvilku viset. Nic příjemného,“ oklepal se při nepříjemné vzpomínce Tesař, kterému horolezectví trochu překvapivě nic neříká. „Většina kolegů se dříve věnovala výškovým pracím či souběžně jezdí do hor, mě to ale neoslovilo. Jakmile slezu, držím se raději při zemi,“ usmál se Zdeněk Tesař.