Kdo se tehdy veřejně postavil proti příjezdu sovětských okupantů, ten musel počítat s potížemi. Prošel si tím i humpolecký Jiří Šimek, který otevřeně vyslovil svůj názor jako jeden z vůbec prvních a jako první za to také pykal.

„Musel jsem podstoupit několik, řekněme, školení na takovém jednom pracovišti. Trval jsem si na svém. A protože okresní úřad byl dříve místem svázaným politickými poměry, musel jsem odejít,“ vysvětluje dnes čtyřiasedmdesátiletý Šimek způsob, jak se z úředníka úseku dopravy na okresním národním výboru stal zednický přidavač.

Po bitvě generálem

Šimek si nemohl nevšimnout ani postupného obsazování klíčových míst po celém okrese. Na Humpolecko se valily tanky od Jihlavy. Stály třeba na jiřickém kopci.

„Hodně zajímavé bylo sledovat reakce místních politických činovníků. Řada z těch, kteří s příjezdem sovětského vojska souhlasila, se začala vyjadřovat v tomto duchu teprve ve chvíli, kdy byli okupanti na svém místě,“ připomíná Šimek typickou charakterovou vlastnost, která přetrvává dodnes.

Mít se na pozoru před „spojenci“ musel také Josef Hanžl. Dlouholetý pelhřimovský vikář však před čtyřiceti roky nosil místo kněžského roucha lesnický úbor. Studovat nesměl, živil se rukama.

„Pamatuji, že jsme nesměli nosit s sebou do lesa žádnou zbraň. Kdybychom ji měli a zahlédli nás ruští vojáci, zřejmě by nás zastřelili,“ vypráví Hanžl, který se vrátil na gymnázium shodou okolností právě v této pohnuté době. Tehdy stejně jako letos vrcholil čas dovolených. Spousta lidí se dozvěděla o nezvané návštěvě v jejich vlasti při pobytu v zahraničí.

Současného pelhřimovského starostu Leopolda Bambulu zastihla znepokojivá zpráva v Římě. „V noci v kempu nás vzbudili sousedi, že se doma něco děje. V první chvíli jsme tomu nechtěli uvěřit, ráno už toho bylo plné město,“ zavzpomínal Bambula.

Podobně jako většina Čechů zvolili přesun blíže státní hranici. „Skončili jsme ve sběrném táboře ve Vídni. Spousta lidí se rozhodla na západě zůstat. My jsme o emigraci neuvažovali. Návrat domů přes Novou Bystřici byl ale hodně depresivní. Hranici pořád střežily tanky,“ dodal tehdejší zaměstnanec finančního oddělení okresního národního výboru Bambula.

Na venkově byl klid

Lidé ve většině vesnic vnímali okupanty spíše zprostředkovaně. „Lukavcem žádná kolona neprojela, panoval tam úplný klid. Manžel, který byl policistou, se však po jednom telefonátu sebral a pak jsem jej týden neviděla. Kde byl, to jsem nesměla vědět,“ říká Jana Kybová, jednaosmdesátiletá obyvatelka onšovského domova důchodců .

To její o rok mladší spolubydlící Venuše Stoklasová se bála více než dost. Bydlela hned u redakce Rudého Práva v centru Prahy. „Bylo to příšerné, střílelo se i před domem. Naši synové vyrazili do ulic, hlavně tanky mířily přímo na ně. Měla jsem hrozný strach,“ svěřuje se, jako by měla ty obrázky stále před očima.