A ani s touto metou se nehodlá spokojit. Pokukuje i po mezinárodní scéně. „Jakmile si člověk řekne, že mu něco stačí, uspokojí se a hned začne padat dolů,“ přiznává Miroslav Lhotský v rozhovoru.

Jaké to bylo, když jste poprvé vyjel na extraligové kluziště? Řekl jste si, tak se mi ten sen přece splnil?

Byl to nádherný pocit. Všechno je na té nejvyšší úrovni nejen po sportovní stránce. Pískat ve vyprodaných halách je prostě paráda. Zase tam ale panuje neporovnatelně vyšší tlak. Žádná chyba se nepromíjí, ať už od diváků, hráčů či klubových manažerů. Hraje se o miliony korun. A na všechno máte málo času.

Můžete tento nápor přirovnat třeba k opravdovému zaměstnání?

Napadlo mě to. Ačkoliv mám i povolání docela náročné, takovou nervozitu jako na ledě jsem nezažil ani jednou. Tento koníček člověka naučí odolnosti vůči stresu. Navíc se musíme kvůli hokeji naučit i správně si rozvrhnout svůj denní režim a skloubit jej s hokejem. Drtivá většina z nás chodí do práce jako každý jiný.

Vy jste ale před několika roky neodcházel z Pelhřimova do Prahy v úplně nejjistější pozici.

To jsem se zrovna vrátil z vojny. Neměl jsem práci, nevěděl jsem, co bude. Tehdy mi pomohl právě hokej. Bývalý předseda komise rozhodčích Ladislav Horák mi nabídl místo ve dvojici čárových rozhodčích vedle Jirky Svobody. Měl jedinou podmínku. Chtěl, abychom na sobě oba pracovali. Ptal se, kolik hodin týdně hodláme pískání věnovat. Kdybych řekl, že dvacet a méně, neměl jsem šanci.

Jak rozhodcovská příprava vypadá?

Jenom odkroutit zápas nestačí. Třeba první rok jsem řídil šedesát utkání, dalších padesát jsme s kolegou Jirkou odpozorovali. Letos jsme odpískali skoro osmdesát utkání, na dalších třiceti jsme se byli podívat. Také se často snažíme ptát na názor služebně starších rozhodčích.

Sečteme-li počet odpracovaných a odpískaných hodin, zbývá vám chvilka i na obvyklý způsob života?

Mám velkou oporu v mé přítelkyni. Opravdu ji obdivuji. Nejenže toleruje, že se vracím domů z hokeje ve dvě hodiny ráno, ale navíc mi se vším pomáhá. Takové příjemné zázemí bych přál každému. Kdybych měl doma v jednom kuse poslouchat výčitky, že jsem pořád pryč a ať nikam nechodím, ničemu by to neprospělo.

Poznal jste příslušnost k tuzemské elitě i v peněžence?

Rozhodčí žádné závratné honoráře neberou. Navíc skoro tu samou částku vložíme do sledování zápasů nebo do vybavení. Na této úrovni mohou rozhodovat i úplné maličkosti.

Bylo to pro vás tehdy těžké, sebrat se a jít do neznáma?

Neodcházelo se mi snadno. Na jednu stranu mě tu nic nedrželo. Do té doby jsme ale jezdili pískat s kamarádem z Jihlavy. Bezvadně jsme si rozuměli. Všechno fungovalo, byť na nižší úrovni. Když se mně pak naskytla tato šance, skoro jsme to obrečeli. I kolega ale usoudil, že taková příležitost přijde jednou za život.

Měl jste chvilku, kdy jste svého rozhodnutí litoval?

Musím to zaklepat, ale zatím ne. Jenom mě trochu mrzelo, že jsem se nedostal do výběru pro play-off. Všichni nás celou sezonu chválili, takže to byla docela rána. Nakonec se tam dostal alespoň parťák Jirka Svoboda. Budu mu fandit.

Rozhodcovská židle je vratká. Vidíte v soudcování perspektivu?

Na prvním místě rozhodně zůstane povolání. Živobytí se na pískání stavět určitě nedá. Nikdo nám ani neslíbí, že na podzim budeme pískat nejvyšší soutěž znovu. Dokonce i profesionálové podepisují vždy pouze roční smlouvu. Volných míst je málo a konkurence obrovská. Věřím ale, že když budeme pořád poctivě pracovat, nakonec se to vyplatí. A tím nemyslím jenom hokej.