I taková je charismatická světoběžnice českého původu a zakladatelka nadace Stonožka Běla Gran Jensen, která včera přijela poblahopřát své humpolecké kamarádce Ludmile Jiříkové.

Jak jste před lety na myšlenku „děti pomáhají dětem“ přišla?

Vlastně se to stalo omylem. Žila jsem hrozně dlouho v zahraničí. Vrátit jsem se nemohla, protože jsem chodila na fakultu s Honzou Palachem. Když jsem po revoluci poprvé přijela domů, někdo mě poprosil, zda bych nepomohla pražské dětské ortopedii na Karlově náměstí. Souhlasila jsem, aniž bych znala poměry. Pak mě napadlo, že žebrat za všestranný český národ je hloupost. A řekla jsem si, že dětem pomohou zase jenom děti.

Kromě dětí spolupracujete s řadou učitelů. Co míníte o jejich pozici?

Všichni by je měli nosit na rukou. Pracuji na čtyřech kontinentech a musím říci, že děti na celém světě mohou těm českým závidět. Zdejších učitelů si nikdo neváží.Víte, co udělám? Zachovám se jako kapitalista. Vyberu si všechny „stonožkové“ učitelky, naučím je anglicky a budu je vyvážet do celého světa. Vezmu si deset procent z jejich platu a budu miliardářkou.

To si tuzemské školství stojí opravdu tak skvěle?

Tohle si nemyslím jenom já. Když jsem jednou přivedla do české školy norskou královnu, i ona přiznala, že nic podobného ještě neviděla. A to Noři mají všechno nejlepší.

To skoro vypadá, že máte o vaší rodné zemi jen to nejlepší mínění.

Něco se najde. Dost mi třeba vadí, že lidé v této zemi se odnaučili děkovat. Třeba doslovný překlad norského pozdravu zní, děkuji za minule. Vážíme si toho, že jsme se potkali, že se navzájem známe. Tady v Čechách každý umí jenom nadávat, pořád tu nevládne ta správná nálada. Ale i to se snad jednou v budoucnu změní.