Baptisté ale žijí a pracují i v Česku, budoucí kazatelé se dokonce vzdělávají v zánovním Biblickém teologickém semináři, který sídlí ve Starém Pelhřimově. S tamním ředitelem Vladislavem Donátem jsme hovořili nejenom o víře.

Váš seminář nesídlí na pelhřimovském předměstí nijak dlouho. Můžete představit vaše poslání?

Naše občanské sdružení úzce spolupracuje se všemi protestantskými církvemi, především však s bratrskou jednotou baptistů. Zaměřujeme se především na přípravu křesťanů pro další duchovní službu, zrovna zakončujeme první ročník. V praxi to znamená, že se tu skupinka lidí připravuje na kazatelskou dráhu či jinou podpůrnou činnost. V první řadě nám ale jde o duchovní stránku věci.

Nevadí vám ale trochu, že v Česku se o vás dosud zatím téměř neví?

Je fakt, že třeba v Americe se hlásí k jedné části tamních baptistů šestnáct milionů lidí, zatímco nás tu je zatím nějakých dva a půl tisíce. Jak jsem ale řekl, jsme v úzkém spojení s bratrskou církví, s evangelíky a dalšími křesťanskými hnutími. Příliš se o nás ale neví jenom z důvodu, že je nás tu méně. Spousta lidí se zatím nedokáže či odmítá otevřít naší práci.

Působíte hodně otevřeným dojmem. Je to náhoda či společný znak všech baptistů?

Kážeme evangelium, což nás nemůže oddělit od každodenního všedního života. Právě naopak. Nepovažujeme za užitečné stavět si nějaké kláštery. Chceme být pevnou součástí společnosti, spolupracovat s lidmi, navzájem se přátelit. To je nám vlastní. Kluci pravidelně hrají basket či fotbal, chodí s ostatními mládežníky na koncerty. Žádný problém.

Kolik lidí se ve vašem semináři nyní vzdělává?

Máme tu sedm studentů, vedle nich se průběžně střídají kazatelé, kteří již působí po celé republice, ale chtějí se naučit něco nového. Třeba zrovna v těchto dnech tu máme amerického profesora, jehož přednáška o církevní historii láká spoustu pastorů.

Jak se takový budoucí kazatel vlastně připravuje?

Velkou část učiva zaměřujeme na Bibli. Tato kniha ukazuje správný vztah člověka k Bohu, proto z ní pokaždé vycházíme. Zároveň učíme hebrejštinu, chystáme se i na řečtinu. Tyto původní jazyky jsou pro nás důležité, umožní nám proniknout do hloubky božího slova. Nedílnou součástí dne je ale i práce s mládeží mimo církev, pomoc lidem v nouzi. V první řadě jde o to, aby studenti dokázali převést teoretické vědomosti do praktického života.

Tak to asi nemáte velkou radost ze způsobu, jakým Češi na církev obecně nahlížejí.

Lhostejné mi to rozhodně není. Duchovní situace v Čechách je v porovnání se všemi okolními státy opravdu hodně špatná. Asi je to právě i tím, že některé církve se uzavírají samy do sebe. Považuji to za chybu. I Ježíš Kristus přece pomáhal lidem na celém světě, pohyboval se mezi nimi. Při jedné z našich besed jsem ale zaslechl zajímavý výrok. Ten zněl následovně. Nemůžeš hodnotit církev podle jednoho křesťana. V této větě je hodně pravdy.

Kromě ředitelování plníte i kazatelskou úlohu. Pokud bývá měřítkem spokojenosti při každé jiné práci dobrý pocit, můžete si i vy někdy říci, to se mi to dneska povedlo?

Vidíte, takto jsem o tom ještě nepřemýšlel. Řeknu to následovně. Pro mě jako pro křesťana neznamenají synonymum úspěchu čísla. Netvrdím, že mě nepotěší, pokud přijde na kázání sto nových lidí. Já tu ale jsem od toho, abych lidem tu dobrou zprávu o správném vztahu s Bohem zvěstoval. Uspokojivý pocit mám tehdy, pokud mohu někomu pomoci a ten člověk poděkuje nejenom mně, ale zároveň o tom začne přemýšlet a později si třeba uvědomí i jiné souvislosti. To mi opravdu udělá radost.