Jako velitel hasičského sboru však při pohledu na valící se vodu nepropadl panice. „To člověka napadají úplně jiné věci. Přímo u mě doma začala stoupat voda až později. Natáhli jsme holiny a šli jsme pomáhat lidem na druhé straně. Tam už to bylo opravdu ošklivé,“ pohlédl směrem za most přes Trnavu.

Hořepník zasáhly povodně jako vůbec jedno z prvních míst. Zatímco zbytek republiky se začal utápět 14. a 15. srpna, na vodoznaku pod mostem zmizel symbol pro třetí povodňový stupeň již nad ránem třináctého.

Nevěřili tomu

„Když jsme volali tuto zprávu na pelhřimovský krizový štáb, ptali se, jestli si z nich neděláme legraci,“ usmívá se při vzpomínce na nouzové hlášení hasič. Při vyprošťování lidí ze zatopených baráčků se dobrovolníkům naskytly i stěží uvěřitelné scénky.

„Třeba jsme stěhovali oknem stařenku. Zvenku bylo tři čtvrtě metru vody, dobře stavěný dům však vodu téměř nepropustil. Říkáme jí, pojďte, pomůžeme vám ven. A ona na to, ať neblázníme, že to ještě tak strašné není,“ vypráví Nebesář.

Další z obyvatel domku v zatopené čtvrti bojoval s přesilou vodního živlu vědecky. Vchodové dveře utěsnil plastelínou, zvenku na ně nabouchal igelit. Co prošlo, to pochytalo čerpadélko napojené na vrtačku. „A víte, co nám ten dobrák oknem hlásil? Prý, že situace je vážná, nikoliv kritická,“ srdečně se žulí Nebesař.

Vzápětí již vážněji dodává, že tenkrát čas ani chuť na žertování rozhodně nebyl. „Dneska se tomu už většinou zasmějeme. Tehdy jsme ale byli od rána do večera ve vodě,“ doplnil Milan Nebesař.

On sám pocítil strach o vlastní obydlí vloni zjara. „Řeka už byla díky úpravě v klidu. Potok mě ale pořádně zatopil. No jo, prostě bydlím u vody. S tím se musí počítat,“ rozhodil smířeně rukama.