Dokonce sám přiznal, že i on občas vyvedl nějakou tu lumpárnu. „Ale bylo to spíše výjimečně. A vy také nezlobte,“ promluvil Martinů dětem do duše. Nejvyšší policejní důstojník nemohl opomenout ani neblahé události z posledních týdnů v nedalekém Havlíčkově Brodu. Nabádal děti k nejvyšší obezřetnosti před lidmi, kteří s nimi nemusí mít nejlepší úmysly.

„Raději zavolejte na tátu. Musí to vypadat, že nejste sami. Únosce pak většinou vezme nohy na rameny,“ poradil Martinů.

Martinů doma stíhá jen kávu

Skromný, otevřený a neustále dobře naladěný. Tak pojmenovali Oldřicha Martinů jeho přátelé z mládí.

Český policejní prezident, který se včera vrátil na místo činu svých humpoleckých školních let, dostál své pověsti. Jakmile vstoupil do budovy ZŠ Hálkova, ihned vzpomněl na školou povinné roky.

„Pamatuji si, že všichni kluci museli hrát při tělocviku košíkovou. Rozdělili jsme se do pěti týmů podle našeho bydliště. Každý pátek jsme mastili proti sobě turnaj. Nebo jsme s mými dvěma bratry přelezli plot u hřiště a házeli na koš až do tmy. Alespoň jsme neměli čas na lotroviny,“ říká Oldřich Martinů.

Jedenáctiletá jízda

Podle něho recept, jak se stát nejvyšším policejním činovníkem, neexistuje. „Šlo to nějak samo od sebe. Jako malý jsem vůbec netušil, že bych mohl být policistou. Pak jsem se ale chtěl stát detektivem, po vojně jsem začal sloužit u policie. Před jedenácti roky se uvolnilo místo u kriminalistů na policejním prezídiu. Od té doby se to se mnou vezlo,“ usmívá se někdejší šéf národní ústředny Interpolu.

Dvaačtyřicetiletý policejní prezident dal Humpolci vale před dlouhými roky, přesto na své rodné město nezapomíná. Dopodrobna zná situaci i úskalí práce tamních policistů, nenechal si ujít otevření znovicírované služebny.

„Mám tu maminku, sourozence i několik přátel a známých. Pořádně se sem dostanu snad jen o svátcích. Občas se tu stavím, když zrovna jedu okolo. To si ale sotva stačím vypít kávu a už abych uháněl dál. Poslední dobou mám hodně nabitý program,“ pomrkává Oldřich Martinů významně po hodinkách.