O starých kapličkách, památných stromech či smírčích křížích na Pelhřimovsku pojednává právě vydaná kniha Krajem zapomenutých svědků. Nejenom o ní jsme s Pavlem Koubkem hovořili.

 
Můžete svůj nový počinek blíže představit?
 
Knížku jsem postavil na pověstech. Snažil jsem se ale i o popis historických událostí, které se všech těch kostelů, křížů a dalších míst týkají. Povídání jsem doplnil barevnými fotografiemi s dovětkem o současném stavu.
 
A ten je jaký?
 
Rozhodně není uspokojivý. Některé památky jsou v hodně špatném stavu. Jmenujme třeba kostel Božího těla v Červené Řečici či pelhřimovský kostel svaté Anny. Některá další místa dokonce úplně zanikla.
 
Lze tedy označit vaši novou knihu za způsob, jak na neblahou kondici pamětihodností upozornit?
 
Cílem je upozornit na krásná místa, která leží všude okolo nás, aniž bychom o nich věděli. Považuji za vhodné zmínit, že krajina, která nás obklopuje, není pouhou velkou stavební parcelou pro stále nové továrny a obchodní domy. Je to místo, kde se přihodila spousta historických událostí.
 
Znáte lék, který může pošramoceným pamětihodnostem opět udělat dobře?
 
Určitě by prospěl zájem o ně, který památkám na okraji společnosti naprosto chybí. Dokud si jich někdo nevšimne, těžko hledat způsob, jak problém řešit.
 
Nejedná se o vaši první knížku. Co vás vede k sepisování příběhů studánek a kostelíků? Máte tušení, nač zaměříte pozornost příště?
 
Všechna tato místečka mě zajímají stejně jako příběhy, které se o nich tradují. Když se podaří nashromáždit určité množství těchto pověstí, k jejich sestavení do knížky zbývá už jen kousek. Do budoucna bych se chtěl věnovat nadpřirozeným bytostem, které rovněž upadají v zapomnění. Zkazky s nimi spojené přitom mají své kouzlo.
 
Odbočme k ochráncovství zvířat. Této činnosti se údajně věnujete i nad rámec svých pracovních povinností.
 
V současné době mám doma dva páry sov pálených a kromě nich i dva ptáky, kteří se již nemohou vrátit zpátky do přírody. Žádná soukromá stanice to ale rozhodně není. V podstatě se jedná o to, že si podobně jako spousta jiných lidí nosím práci domů … Ale jenom tu opravdu malou (úsměv), aby mě to nezahltilo.
 
Nepřipadá vám ale ochráncovské poslání občas jako boj s větrnými mlýny?
 
Pokud se máme bavit o záchraně sovy pálené, které věnuji daleko nejvíce času, tam to přirovnání asi sedí. Na Pelhřimovsku nyní prokazatelně sídlí svého druhu jediný pár. Na druhou stranu malá naděje pořád existuje a mně se nechce to jen tak vzdát. I když neříkám, že mě to ještě nenapadlo.
 
Když už jsme u zvířat, u přírody, jak vycházíte s myslivci?
 
Ten vztah bych pojmenoval jako negativně neutrální. Před několika roky jsem oslovil prostřednictvím dopisu všechna myslivecká sdružení v okrese. Nabídl jsem jim spolupráci. Ze šedesáti spolků se mi ozvaly dva. Prostě, s myslivci o sobě navzájem víme, a to je asi tak všechno.
 
Není to škoda?
 
Mrzí mě to. Myslivci dělají spoustu užitečných věcí, vzorně se starají o zvěř. Jenže co nesouvisí přímo s hlavní činností, to pro ně až na čestné výjimky jakoby nebylo. Přitom bychom se mohli dobře doplňovat.
 
A čím se zabýváte v současné době vy? Nechystáte se k sovičkám přibrat ještě další chráněnce?
 
Přiznám se, že po ničem novém netoužím. Starostí je už tak dost, všechno zabere spoustu času. Vzhledem k tomu, že máme doma dvě malé děti, bohatě mi postačí, když stihnu alespoň to, co dosud.