Obrázky zBurgundska byly téměř dokončeny a vlastně jsem čekal jen na tu třešničku na dortu. Vzpomínám si, že to bylo letos na festivalu vKarlových Varech, kdy Zlaťák prohodil, že jeho kamarád Lolo zkouší svůj kontakt u této prestižní domény a že to vypadá nadějně. VRomanée Conti se samozřejmě žádné degustace normálně nedělají, je naprosto nemožné se tam dostat a myslím si, že lidi, kteří u nás toto víno ochutnali, bychom mohli spočítat na prstech jedné ruky. A já jsem byl jsem tak blízko.

Romanée Conti je zřejmě vůbec nejdražší víno na celém světě, vloni se vaukční síni Christie´s vNew Yorku prodalo šest lahví za téměř stoosmdesát tisíc dolarů, což znamená, že šťastný majitel získal láhev Romanée Conti za třiceti tisíc dolarů. To už je opravdu výhodná koupě.

U nás toto víno svým způsobem „zpopularizoval“ Viktor Kožený, když si přesně před deseti lety objednal na večeři vLondýně láhev za téměř dvě stě tisíc korun, jednalo se o ročník 1985. Viktor víno ochutnal, znalecky prohlásil, že se mu zdá stále ještě příliš mladé a nechal ho personálu.

Celá produkce Romanée Conti činí ročně pouze necelých šest tisíc lahví, jedná se o samostatnou doménu, ale vpodstatě jde o jediný vinohrad na ploše necelých dvou hektarů, kousek od vesnice Vosne Romanée.

Ke slávě vína, které prý dokonce předepisovali už Ludvíku čtrnáctému jako medicínu, přispěl velkou měrou bourbonský princ Louis Francois de Conti. Po francouzské revoluci změnil vinohrad několikrát majitele a dnes je společným majetkem rodin Leroy a de Villaine.

O víno se tady pochopitelně pečlivě starají, všechno se dělá ručně a na vinici samozřejmě neuvidíte traktor, pouze koně. Dá se říci, že se jedná o vzorné ekologické hospodaření.

Rozhodující pro kvalitu vína je pak zřejmě složení půdy a kvalita zemin- šedesát centimentrů hluboké a prostoupené vápencovými kameny spodílem jílu až do padesáti procent. Díky vápencovému podloží je schopna se postarat o dokonalé odvodnění a na straně druhé zase vodu díky jílu váže.

Víno Romanée Conti není prakticky možné si běžně koupit. Existuje totiž seznam stálých odběratelů a ještě delší těch, kteří na tuto šanci teprve čekají. Ani nejváženější a nejdražší newyorské a tokijské restaurace nedostanou ročně více než jednu bednu, vníž je jedenáct lahví zprestižní domény Romanée Conti – tedy Richbourg, La Tache a další, ale jedna jediná lahev Romanée Conti. Všechny láhve jsou číslovány, aby se zabránilo dalším spekulacím. Obchodníci zČíny a Japonska totiž nabízejí za lahev patnáct tisíc eur a více a pokud ji skutečně získají, není obtížné zjistit, jaký „obchodník“ jim podlehl. Ten pak na další dodávky ztéto domény může zapomenout.

Není divu, že jsem ani vPostřezích odjinud, které jsme točili vBurgundsku na přelomu března a dubna loňského rok, nemohl odolat pokušení jít po stopě tohoto mystického vína.

Celý díl, který jsem Romanée Conti věnoval, jsem založil na mylné informaci, kterou jsem někde četl. Protože víno dosáhlo tak obrovského věhlasu, že si vinohrad jezdili fotit turisté zcelého světa a mnozí začali uždibovat keříky na památku a dokonce i trhat hrozny – věřili byste tomu, že kdosi spočítal, že jedna kulička ztéto vinice stojí dvě eura - rozhodli se majitelé domény odstranit označení políčka, aby bylo těžké ho identifikovat. Vdíle jsme tak o políčku vyprávěli a jako turisté ho hledali, ale vlastně není vůbec těžké ho najít.

Zjistil jsem to vlastně už ve Vosne Romanée, chvíli poté, co jsme díl dotočili. Na náměstí před kostelem je totiž velká mapa srozvržením jednotlivých polí, patřících kdoméně a Romanée Conti je na ní vyznačeno celkem jednoznačně. A i když by nikde kolem nebyla žádná cedule, nemělo by být tak mimořádně obtížné vinici identifikovat.

Pak si můžete dát takovou hru, že ji začnete ze dvou stran obcházet a hledat, zda-li tam přece jen nenajdete nějakou nápovědu. Mohu vám prozradit, že opravdu najdete …

Romanée Conti jsem tedy neochutnal. Ale jak jsem o tom tak postupně přemýšlel, říkal jsem si, že je to vlastně spravedlivé. Vždyť tuto možnost neměli vdrtivé většině ani naši nejlepší someliéři, kteří se vínem zabývají dlouhá léta. A proč by měl tedy tuto šanci dostat poučený amatér.

A napadlo mě také, že by to bylo vlastně i vurčitém rozporu stím, jak se burgundské víno poznává. Na začátku ochutnáváte vína zhorších apelací, pak se postupně dostáváte kPremieur Cru a Grand Cru, začínáte chápat rozdíly mezi jednotlivými apelacemi, dokážete poznat rozdíl – nebo to alespoń zkoušíte tvrdit – mezi víny zGevrey Chambertin a Pommard a pak můžete přejít na těžší váhu. A Romanée Conti je někde až na vrcholu té pomyslné pyramidy. A ta se neslézá sezhora.

Kdybych měl možnost ochutnat Romanée Conti už teď, možná bych ani nebyl schopen jeho kvality ocenit, možná bych se o celou tu cestu vlastně ochudil. A vkaždém případě bych svůj burgundský příběh výrazně uspěchal.

Všechno má přece svůj čas…