Tušili jste, k jak velké nehodě vůbec vyjíždíte?
Na tísňovou linku jsme dostali hlášení, že se na místě srazilo minimálně sto aut. Takže jsme předpokládali větší počet zraněných.

Měli jste informaci, kolik jich bylo?
To nevím, ale na místo byl vyslán největší možný počet vozidel, která byla dostupná. Navíc byl vyhlášen stav hromadného neštěstí a aktivován traumatologický plán.

Co to znamená?
Záchranná služba v tu chvíli přechází do zvláštního režimu, kdy jsou na místo vyslány další posily. Informovány jsou okamžitě okolní nemocnice, kterým předáváme informace o charakteru zranění. Od nich pak zase víme, kolik mají například volných lůžek.

Místo nehody vypadalo hodně nepřehledně, jak se vám podařilo dostat se co nejrychleji k vážně zraněným?
Hromadné neštěstí bylo rozprostřeno na ploše asi dvou kilometrů, kde byl největší počet zraněných. Bylo to tak, že šly dvě posádky záchranářů proti sobě. Od Humpolce jeli lékaři z Pelhřimova a od Jihlavy jsme šli my.

Museli jste ošetřovat šest těžce zraněných, o jaké úrazy šlo?
Jeden pacient měl vážný úraz hlavy a musel být převeden na umělou plicní ventilaci a poté převezen leteckou službou do Brna. Ostatní měli zlomeniny končetin. Považuji za štěstí v neštěstí, že nikdo nepřišel o život.

Když se ale člověk podívá na fotografie a záběry z místa nehody, tak si říká, že je zázrak, že nikdo neutrpěl smrtelné zranění.
Máte pravdu. Při prvním pohledu na místo nehody nás napadlo, že tam budou mrtví lidé. Když se ale podíváte na druhy aut, která tam havarovala, tak jde o samé novější typy. Všiml jsem si, že byly aktivovány airbagy, že deformační zóny aut jsou velice dobře propracované. To si myslím, že hrálo velkou roli v tom, že nikdo nezemřel.

Asi velké štěstí bylo, že žádné auto nezačalo hořet.
S tím naprosto souhlasím. Řešili jsme ještě jednu nehodu na 128. kilometru, kde byli čtyři zranění. Srazila se tam dvě osobní auta a dvě cisterny. Jedna cisterna byla vinou nehody úplně ohnutá a hrozilo, že může začít hořet. To bylo další plus, že k něčemu takovému nedošlo.

V jakém psychickém stavu lidé byli?
Vnímal jsem to tak, že se chovali jako jedno tělo, jedna duše. Všichni si v tu chvíli byli rovni. Navzájem si poskytovali pomoc, půjčovali si třeba deky, poskytovali si vodu i pohonné hmoty. Kamion, který měl v autě teplo, vzal další lidi k sobě do kabiny.

Jak dlouho jste zasahovali?
Všichni pacienti byli do dvou hodin odvezeni do nemocnice.

Potřebovali někteří lidé vyprostit?
Byl tam jeden řidič kamionu, u kterého bylo podezření na těžké zranění, ale po vyproštění měl pouze ránu na zápěstí.

Utrpěly zranění i děti?
Ano, ale nic vážného. Šlo pouze o povrchová zranění hlavy, podkožní hematomy, modřiny, nebyly žádné zlomeniny.

Zasahoval jste někdy u podobné havárie?
Je to už asi osm let. Na dálnici tehdy havaroval autobus s kamionem u Velkého Meziříčí. Cestující za řidičem zemřel, dalších šestnáct bylo zraněno, z toho čtyři těžce.

Je podle vás dálnice stále nebezpečnější?
Ne dálnice, ale řidiči. Byl jsem například v šoku, když jsme vjížděli na dálnici a jeli na místo nehody. Jeli jsme dost rychle, ale přesto nás předjíždělo auto s brněnskou značkou. Jelo strašně rychle na to, jaké bylo počasí a v jakém stavu byla silnice.

Hejtman kraje všechny záchranáře pochválil za profesionální zvládnutí krizové situace.
Každým rokem máme možnost provádět nácvik zásahu u hromadného neštěstí, jako je například pád letadla, srážka vlaku s autobusem. To jsou všechno situace, kde se předpokládá větší počet zraněných. Jak se ukazuje, tak platí – těžko na cvičišti, lehce na bojišti. Myslím, že i díky těmto cvičením jsme zvládli neštěstí na dálnici výborně.