„Kamarád mi zavolal a nabídl mi, jestli s ním nechci v létě jet na kole do Chorvatska. Tak jsem řekl, že to beru, ale až po maturitě,“ vzpomíná na prvotní nápad vyjet si do Chorvatska na kolech, jednadvacetiletý Josef Buchl.

V sedle byli od rána do večera

Během dvou týdnů kluci najeli úctyhodných 1764 kilometrů. Cesta do Chorvatska jim trvala šest a půl dne, pak strávili den u moře a zbytek jim zabral návrat domů.

„Denně jsme průměrně najeli asi 150 kilometrů. Záleželo na tom, zda jsme jeli po rovině, jak foukal vítr a na mnoha dalších aspektech. V sedle jsme byli denně od rána do večera,“ přiblížil čerstvý absolvent pelhřimovské hotelové školy s tím, že z Pelhřimova se vydali do Rakouska, kde kopírovali hranice se Slovenskem, pak přejeli do Maďarska, Slovinska a odtud rovnou do Chorvatska.

„Nejdůležitější pro nás vždy bylo ubytování. Spali jsme pod širákem, a tak jsme pokaždé museli dávat pozor, kde ulehneme, aby nás náhodou někdo nevyhnal. To se nám stalo v Maďarsku,“ otřásl se nad nepříjemným zážitkem Josef Buchl a vzápětí pokračoval. „Ustlali jsme si na poli, za balíky slámy. Najednou se u nás objevila místní policie. Hledali nějaké uprchlíky a mysleli si, že jsme to my. Nakonec jsme jim to bohudík vysvětlili. Pak jsme ale za každým stromem viděli Maďara,“ usmál se.

Zavazadla každého z kluků měla okolo pětadvaceti kilogramů. V nich měli nejdůležitější oblečení, jídlo nebo nářadí k opravě kola. „Jsme rekreační sportovci, ale žádní profíci rozhodně nejsme. Než jízdu na kolech, tak to raději hrajeme fotbal nebo hokej,“ zdůraznil Josef Buchl.

Kluci mají zážitek na celý život. Na dotaz zda by si cestu na kolech zopakovali, však jednohlasně odpovídají: „Ne.“