Na letišti nad městem, kde členové Aeroklubu otevřeli zvědavcům dveře od hangáru plného ultralehkých strojů, panovala spíše poklidnější, obdivovatelská atmosféra.

Do kokpitů letadélek nahlíželi vedle dětí i jejich tátové a babičky. „V tomhle se tak proletět. Panečku, to by bylo něco,“ okukovali černovičtí mladíci Zdeněk Štěpán a Petr Jonák zvědavě útroby zánovního „ultralajtu“ za půl druhého milionu korun. „Tedy, jestli by nám to naši dovolili. Ale snad jo,“ pronesli nejistě.

To Alexander Gyurcovics, který na letiště dorazil se třemi potomky, neskrýval k nebeské plavbě rázný postoj. „Létání je nádherná věc, svým dětem bych ale řidičák k těmto letadlům nepovolil. Je to hrozně nebezpečné,“ poukázal pelhřimovský sportovec na časté nehody malých letadel.

Předseda černovických aviatiků Petr Kovanda co chvíli vzhlížel k obloze. „Dnes to bude s návštěvami z okolních letišť slabší. Velký sraz se koná v Jihlavě, navíc fouká docela ostrý vítr, což lehkým letounům dvakrát nesvědčí,“ podotkl letecký instruktor.

Mezi piloty, kteří svůj stroj na louku posadili, byl i táborský Petr Šmíd. „Piloti by se měli navštěvovat. Navíc jsem tu od nás za deset minut,“ zmínil letec velkou výhodu vzdušného cestování. Pak už vzal z knipl a za chvíli zamával na rozloučenou křídly známým i ostatním přihlížejícím.

Milan Piskač měl recesi rád

Nad hasičskou zbrojnicí, kde černovičtí historičtí hasiči uctili již poosmé památku Milana Piskače, bylo vysloveně veselo. Jedna vtipná disciplína Memoriálu tam střídala druhou.

Sourozenec zesnulého hasiče Ivo Piskač neskrýval obklopen recesistickými skopičinami dojetí. „Přesně takhle by to bratr chtěl. On byl na povinnosti svědomitý, jinak ale měl hrozně rád legraci,“ zavzpomínal muž s doutníkema s oroseným kelímkem v ruce.

Podle jeho gusta pojali svoji nesoutěžní vložku Michal Charvát s Tomášem Motyčákem, kteří s „vystrojeným“ wartburgem předvedli ukázkový československo–východoněmecký požární útok. Při něm stačili i zatancovat na střeše nebohého kombíku. „Řekli jsme si, že když už ptákoviny, tak ať to stojí za to,“ uculovali se s tím, že sehnat za pětistovku starou rachotinu a kabát s nápisem Feuerwehr nebyl až takový problém.

Ani zvláštní péče o stříkačku ze šedesátých let nebylo zapotřebí. „Jak vidíte, vyplatilo se. Technika nezklamala, naskočila na první škubnutí,“ pravili zkušeně a ještě prozradili, že něco vymyslí i pro příště.