V té době zpíval v místní rockové kapele Mramor a díky tomu měl už roky blízko k nezávislému a neoficiálnímu pohledu na život a dění ve společnosti. Bolševikova snaha mít nad vším kontrolu Martinu Dufkovi i lidem, s nimž se na tancovačkách, kde s Mramorem hráli, potkával, lezla na nervy už nějakou dobu. „Už v letě 1989 jsme s kluky z Mramoru podepsali prohlášení Několik vět,“ vzpomíná na jeden z třicet let starých počinů Martin Dufek.

Když se první zprávy o událostech z pátku 17. listopadu 1989 dostaly do Pelhřimova, vydal se s partou přátel rychle do Prahy. Atmosféru, která rychle pohltila centrum hlavního města, si tak vlastně sám domů do Pelhřimova přivezl. Autentickou atmosféru, neboť na venkově se ledy začaly hýbat s obvyklým zpožděním. „Pracoval jsem tehdy v JZD Rynárec a náš kádrovák mi ještě někdy na přelomu listopadu a prosince říkal, že mohu nést důsledky za to, jak jsem se začal angažovat,“ vybavuje si jednu z epizod v závěru roku 1989.

Spolu s celou kapelou se Martin Dufek angažoval tak, jak bylo logické. „Měli jsme silnou zvukovou aparaturu, díky níž jsme pomáhali ozvučovat akce, které Občanské fórum na náměstí v Pelhřimově pořádalo. Jako první se tam samozřejmě scházeli lidi, kteří díky tomu, že působili v kultuře, v umění, toužili po nezávislosti, po svobodě o něco víc než druzí,“ připomíná Martin Dufek.

Na pelhřimovském náměstí, které se tehdy ještě nemohlo jmenovat Masarykovo, se setkání konala u sochy svatého Václava. A díky tomu, že Mramor tehdy každý víkend hrál na tancovačkách v okolí Pelhřimova, se informace o blížícím konci totalitního režimu šířily docela rychle mezi lidi. Na oplátku vznikla v Mramoru písnička k 17. listopadu s názvem Symfonie pro protest.

Po osobní politické kariéře Martin Dufek nikdy netoužil, svobodných poměrů ale využít chtěl. „Brzy jsem napsal povídku Uklizení, šanci jsem viděl v možnosti publikovat v kulturním časopise, který v Pelhřimově vznikl. Pak jsem se dostal do novin, působil jsem v okresním týdeníku, který se zde tehdy transformoval, novinářem jsem zůstal do roku 1999,“ vypráví Martin Dufek.

Už někdy v roce 1997 začal cestovat po světě, naplno se cestovatelství začal věnovat o pár let později. „Na cestách mě vždycky zajímalo, jak ve vzdálených zemích žijí obyčejní lidé, jak funguje společnost,“ zdůrazňuje.

Letos začal psát poslední kapitolu svého profesního uplatnění. Změna to byla zcela radikální, stal se pečovatelem v pelhřimovském domově pro seniory.

Na revoluční časy před třiceti lety vzpomíná bez nostalgie, s odstupem času ví, že se některé věci daly dělat jinak. „S kamarády, s muzikanty se občas potkáváme, zajdeme na pivo, povídáme si o obyčejných věcech. Někdy zavzpomínáme i na rok 1989, ale že bychom se bavili jenom o tehdejších událostech a speciálně se kvůli tomu scházeli, tak to určitě ne,“ dodává Martin Dufek.