Pravidelné odbíjení hodinových cimbálů na věžních hodinových strojích po čtyřiadvacet hodin denně v Pelhřimově zůstane. Bude tomu tak navzdory připomínce, s níž na poslední schůzi pelhřimovských zastupitelů vystoupil obyvatel města Jaroslav Vylíčil. Ten se dotazoval, zda pravidelné odbíjení není rušením nočního klidu.

Přesto nebylo Vylíčilovo vystoupení pouze úsměvné, jak zaznělo v některých reakcích na jeho příspěvek. Odbíjení času, podobně jako změna času na letní a naopak, naše životy ovlivňují.
Zastavit na noc věžní hodiny v centru Pelhřimova, 
a hlavně jejich charakteristické odbíjení, ale nemá podporu a v tuto chvíli zvuk vypnout z praktických příčin ani nelze.
Až od zítřka začne opět platit standardní čas, jemuž někdy říkáme zimní, městský věžník Luboš Dobiáš rafičky posune, aby ukazovaly správně, avšak věžní hodiny budou bít dál svým pravidelným rytmem. Mají nastavený hodinový režim 
a odbíjení každé čtvrthodiny. „Všechny hodiny mají dvanáctihodinový pracovní cyklus," připomněl Jaroslav Záběhlík z Technických služeb města Pelhřimova.

V centru města jsou věžní hodiny na čtyřech místech. Na kostele svatého Víta, 
v Jihlavské bráně, v Rynárecké bráně a ve věžičce zámku pánů z Říčan, 
kde sídlí Muzeum Vysočiny Pelhřimov. Charakteristický zvuk se nese i z věže kostela svatého Bartoloměje, kde ale odbíjejí zvony, nikoliv cimbály. V této věži však nejsou věžní hodiny.
Zmíněný Jaroslav Vylíčil spočítal, že za noc mezi dvaadvacátou hodinou večerní a šestou hodinou ranní se nese centrem Pelhřimova 432 úderů z věží.

Mluvil sice o zvonech, ale zřejmě měl na mysli cimbály. Navíc zmiňoval tři věže, nejspíš měl na mysli ty, 
z nichž k němu do bytu, který se nachází na exponovaném místě mezi kostelem svatého Víta a Jihlavskou bránou a nedaleko kostela svatého Bartoloměje, zvuk doléhá. „Podle mých počtů tak město právě tímto způsobem porušuje 3 285 hodin v roce noční klid," pronesl před zastupiteli.

Bijící hodiny mohou působit na obyvatele blízkých domů rušivě. Stejně rušivě, a navíc nepřirozeně by ovšem působilo, kdyby hodiny náhle bít přestaly, 
a pravidelný tep času by 
tak byl zcela přerušen.

Psychiatr Max Kašparů v této souvislosti připomenul, že není znám případ, kdy by odbíjení věžních hodin prokazatelně způsobilo zdravotní problémy. „Takový zvuk do města patří, a pakliže člověk netrpí jinými zdravotními problémy, tak si na tento zvuk v krátké době zvykne," pravil lékař. „Když se někdo do blízkosti věžních hodin přistěhuje, tak jejich zvuk pochopitelně vnímá víc. To platí i naopak, po odstěhování od věžních hodin takovému člověku nějakou dobu přijde jako nepřirozené náhlé ticho," dodal.

Podle Jaroslava Záběhlíka z technických služeb, které mají věžní hodiny ve správě, nelze odbíjení například na noc přerušit z technických důvodů. „Všechny hodiny, o jejichž chod se už možná třicet let náš pracovník Luboš Dobiáš stará, mají mechanický stroj, takže přerušení odbíjení na noc není možné. Fyzicky by bylo možné vyřadit hodiny z chodu, ale vypnout pouze odbíjení u těchto mechanických hodinových strojů nelze," popsal stávající technologii a její provozní omezení Záběhlík.

Proti regulaci zavedeného režimu odbíjení času věžními hodinami argumentuje také Ondřej Hájek, ředitel Muzea Vysočiny Pelhřimov. „Zejména do historických center měst nepřetržité odbíjení věžních hodin patří. Věžní hodiny vytvářejí tep historického města. Takové hodiny byly vždy srdcem města a jejich zvuk zkrátka do města, zvláště pak jeho historického jádra, a to i v noci, zkrátka patří," připomenul Hájek, který je nejen ředitelem, ale rovněž historikem.

Nepřetržité odbíjení historických věžních hodin ve městě je tak podobným historickým odkazem, jaký nám zůstal třeba i se železnicí. Takže i noční vlaky na příslušných místech, třeba před přejezdy, houkají, což má nakonec i praktický bezpečnostní význam.

Technologie, které umožní odbíjení času ve věžních hodinách vypnout, už dnes existují. Chod stroje je pak možno naprogramovat tak, že v době nočního klidu, například mezi dvaadvacátou hodinou a šestou hodinou ranní, mlčí. „Vím o tom, že někde staré mechanické stroje, které dosloužily, programovatelnými stroji nahrazují. Je to ale nejen nákladné, ale vyžaduje to i zásah do technologie," doplnil informaci Jaroslav Záběhlík. „Dokud mechanické stroje, které ve věžních hodinách v Pelhřimově máme, budou sloužit, tak je nahradit novými neplánujeme," dodal.

Proti roubování programovatelných technologií na historické věžní hodiny se staví rovněž Ondřej Hájek, i když si umí představit i takové výstřelky, jakými jsou třeba na věžích instalované a do dálky svítící digitální ukazatele času. „V historických centrech měst by mělo tradiční odbíjení času prostřednictvím cimbálů zůstat. Je známo, že někde zkoušeli cimbály nahradit reproduktorem, ale výsledek nebyl dobrý, zvuk nebyl přirozený," poukázal na důsledek necitlivé modernizace historik.

Něco jiného podle něho je, když se k odměřování času experimentuje s novými technologiemi a možnostmi odděleně. To je příklad fontány v Jindřichově Hradci. „Taková fontána si ale nehraje na hodiny, takže pak je všechno v pořádku," dodal Ondřej Hájek.