Jsou to členové některých z mnoha týmů, které vyrazily na Klábosilův noční přesun.

Nepovezou se ale dlouho. Autobus je brzy vysadí na neznámém místě. Tehdy začne jejich noční dobrodružství.

Každé družstvo dostává seznam úkolů, které musí cestou zpět na Lhotku splnit. Něco opsat z křížku nebo z cedule za touhle obcí, najít u tamtoho rybníka schránku s testy a jeden vyplnit. V tom úkoly většinou spočívají.

To ale není všechno. Pořadatelé nechtějí, aby se účastníci pochodu pletli pod kola autům, která se v noci na silnicích sem tam vyskytnou.
Proto po jednotlivých trasách jezdí „klábosilová" hlídka, která, narazí-li na tým, škrtne mu jednoho ze tří „Přesuníčků". Škrtnutý „Přesuníček" znamená trestné body a pochodníci se jich přirozeně snaží vyvarovat. Hlídka je tedy nesmí vidět.

„Dřív chodili všichni v maskáčích. To pak stačilo zalehnout do příkopu a nikdo vás neobjevil. Dneska potká hlídka strom a za ním dva reflexní pruhy, takže o pochodníkovi ví, ale to je v pořádku. Snaha schovat se stačí," popsal hlavní pořadatel „Klábosila" Radek Hůlka.
Jiné řidiče, kteří nevědí, o co jde, snad reflexní pruhy v příkopě příliš netrápí. Zato policistům, projíždějícím v pátek pozdě večer okolím Částkovic, mohlo vrtat hlavou, proč se před nimi ti lidé s batohy opakovaně schovávají za stromem a snaží se být nenápadní. Na policejní služebně ale zatím žádný účastník pochodu neskončil.

Závěrečný guláš

Nejvíce se od Černovic vzdálilo pět týmů, které se zapsaly na trasu dlouhou pětatřicet kilometrů. Ty se v noci potulovaly po Ondřejově, Libkově Vodě, Mezné nebo Drážďanech. Na Lhotku se vracely přes Drahoňov a Těmice. Mezi nimi a Lidmaní na ně u vysílače čekal poslední úkol.

„Vymyslete básničku a použijte přitom číslo letošního ročníku Klábosila, tedy 21," přáli si pořadatelé. Jeden ze záludnějších úkolů, když má člověk v nohách víc než třicet kilometrů a veškeré jeho myšlenky souvisejí s postelí. Ale pořadatelé se s účastníky pochodu prostě nemazlí.
„Když už nemůžete, jde to vynechat jeden dva úkoly a zkrátit si cestu, to se nic neděje," soucitně radí v cíli Radek Hůlka členům týmu „Šneci dojdou", kteří poctivě obešli všechno a na pokraji sil dorazili po více než jedenácti hodinách do cíle.

„Ale to šlo jen v první části trasy, když nás úkoly vedly směrem od Černovic, a to jsme ještě měli síly. K ránu už vedla cesta přímo a nedala se zkrátit," namítá jeden ze „šneků". „Já to vím. Já zas nejsem tak hodný, jak vypadám," směje se pořadatel a ukazuje svou pravou tvář.

V cíli vládne dobrá nálada. Účastníci Klábosila, kteří se na Lhotce ještě v sobotu ráno vyskytují, jsou rádi, že došli, a krmí se výborným cílovým guláškem. Pořadatele z pionýrské skupiny Svidník zase hřeje u srdce letošní vysoká účast, kterou nijak neohrozilo chladné počasí.
Na trasách od 15 do 35 kilometrů napočítali obvyklé tři stovky pochodníků, pětikilometrovou trasu pro nejmenší si dokonce prošel rekordní počet lidí, na sto dvacet. Do dalšího Klábosilova nočního přesunu zbývá dvanáct měsíců. „Tak zase za rok. No, i když, možná jeden vynecháme," loučí se na Lhotce člen jiného družstva z pětatřicítky, které dorazilo jen chvíli před „šneky". Na útrapy dlouhé cesty ale zapomenou a první říjnový pátek příští rok zase všichni přijdou ukázat, že se v krajině Černovicka  neztratí.

Výtvory některých skupinek

Vítr déšť mráz jinovatka

Klábosil jsou zkrátka jatka

Jen co noha nohu mine

Lenoch snadno bídně zhyne

Potok roští zkrátka slota

Hop a v mžiku mokrá bota

Silnic škarpa ohradník

Chytí rukou osadník

Nebudou to jiskřičky

Tělem proudí voltíčky

Kilometrů jednadvacet

Možná budu brzo zvracet

Přesto vnímám mnoho krás

Za rok jdeme jistě zas

___

My jsme správná pětka,

Klábosila dojdem hnedka.

Ročník 21 jest,

když bolí nohy, zatnem pěst.

Představíme se vám rádi,

budem všichni kamarádi.

"Já jsem vedoucí Terina,

21 mi neni, jsem stařešina."

"Já jsem Béďa,

nabalená jako méďa."

"Já jsem vaše Martina,

půjdem spolu do kina."

"Já jsem Pítr, jedinej kluk v pětce,

s holkama se mi šlo lehce."

"Já jsem Terka z Vojkova,

nohy mám jak z olova."