Pracuje na něm celoročně, ale její činnost vrcholí v létě. Na jeden den se sjedou do Pacova na Pelhřimovsku nejrůznější hvězdy hudební scény, zastupující rozmanité hudební styly. Jana Hruškové se navíc letos začala věnovat také organickému zemědělství, vlastní v Pacově malé knihkupectví 
a má vlastní keramickou dílnu. „Pořád mám co dělat," říká o svém životě.

Jak byste popsala Pacovský poledník, v čem se liší od ostatních festivalů?
Především je menší svým rozsahem. Určitě to není takový ten megafestival s desítkami kapel a spoustou pivních stanů, kde by se přišli lidé jenom vyřádit. Od začátku se snažím z hlediska dramaturgie o nějakou jednoticí linku. Například jeden z ročníků byl zaměřen pouze na romskou hudbu, jindy to bylo více o hudebních osobnostech než o známých skupinách. Osobně víc tíhnu k hudbě tišší, podmanivější, která ve mně vyvolává nějaké pocity, nutí mně přemýšlet. Neoslovuji tedy takzvaně klasické festivalové kapely, které hrají všude. V posledních letech festivalů a hudebních akcí, především o prázdninách, neustále přibývá, jsou snad již 
v každé vesnici. Jsem ráda, když se mi podaří domluvit někoho nového, zajímavého.

Minulý rok k vám zavítal poměrně slavný kytarista Dominic Miller. Jak se vám to podařilo?
Víceméně náhodou. Na můj festivalový e-mail mi chodí během roku spousta nabídek, některé musím vyloučit hned. Buď si je finančně nemohu dovolit, nebo to není to, co by mne zajímalo, a podobně. 
A najednou čtu – Dominic Miller, Stingův kytarista, je 
se svou kapelou na turné 
po Evropě. Znala jsem ho 
i z pořadu Na plovárně s Markem Ebenem. Zřejmě jsem tu zprávu zachytila jako jedna 
z prvních, hned jsem na ni zareagovala. Samozřejmě jsem netušila, jak vysoká může být cena. Chvíli trvalo, než nakonec došlo k dohodě. Ale překvapilo mě, že částka za jeho vystoupení i se skupinou byla o dost nižší než u některých českých kapel. Nemluvě 
o tom, že neměli žádné zvláštní požadavky. Tady skutečně platilo, čím větší osobnost, tím menší nároky, větší skromnost a pokora.

Letos v Pacově Dominic Miller zorganizuje i workshop. Jak se zrodil tento nápad?
Po loňském koncertu u nás Dominic ještě jeden den zůstal. Zavezli jsme ho na výlet do Tábora a ukázali mu okolí. Když jsem se s ním bavila 
o hudbě, slyšela jsem, jak o ní přemýšlí, tak mě to hned napadlo. Já nejsem muzikant nebo kytarista, ale tyhle názory by měli slyšet hlavně lidé, kteří tomu rozumějí a cítí podobně. Tak vlastně vznikla myšlenka workshopu. Zeptala jsem se a Dominic řekl ano.

Jaký je zájem o workshop?
Zatím máme pouze informace o přihlášených na facebookovou událost. Událost jsme sdíleli i na fanouškovské stránce Stinga a Dominica Millera samotného, takže máme přihlášky od lidí i z Německa, Itálie nebo Ruska. Aktuálně máme asi třicet přihlášených, ale uvidíme, jaká bude skutečná účast. Rozhodně však doporučuji workshop nejen kytaristům nebo studentům hudby, ale i fanouškům, kteří se chtějí s Dominicem setkat a popovídat si 
s ním o hudbě.

Kytaristovi se tu zřejmě líbilo, když chce přijet znovu. Nebála jste se zpočátku, že hvězdě jeho formátu bude Pacov malý?
Trochu ano. Byl tam jeden takový moment, když přijížděli k pacovské sokolovně. Zadní vchod je takový starý, oprýskaný, jde se tam trochu složitě a já jsem si v tu chvíli říkala, co na to asi řekne. Přece jen je zvyklý po boku Stinga na trochu jiná jeviště, jiné prostředí a publikum. A on jen řekl, to bude fajn, pokud přijdou lidi. A oni přišli, bylo plno. Po koncertě pak zmiňoval i to, že než třeba New York a jiná velká města má rád ta menší, komornější prostředí 
a publikum, se kterým se dokáže lépe propojit a je vnímavější.

Jak vás napadlo organizovat festival právě v Pacově?
Když jsem studovala vysokou školu, tak jsem se zapojila do činnosti jednoho tamního vysokoškolského klubu. Postupem času se souhrou náhod stalo, že jsem organizovala kulturní akce a pak, když jsme se přestěhovali sem 
do Pacova, mi začal kulturní život chybět. Vrhla jsem se 
do ochotnického divadla, ale měla jsem takový pocit, že tady něco jako hudební festival chybí. V té době jich ještě nebylo tolik jako dnes, a tak jsme se v roce 1999 s partou lidí domluvili a Pacovský poledník byl na světě.

Proč zrovna název Pacovský poledník?
Název vymyslel můj manžel, prý když Pacov leží na patnáctém poledníku, tak by se to mohlo jmenovat právě Pacovský poledník. A ta myšlenka byla taková, že stejně jako poledník na zeměkouli spojuje určité body, tak festival by mohl spojovat různé žánry. Tak se tu myšlenku snažím naplňovat.

Kolik času vám organizace festivalu zabere?
Prakticky hned po jednom ročníku začínám přemýšlet nad tím příštím. Není až tak složité připravit program, ale spíše sladit požadavky interpretů a jejich časový program.

S čím při organizaci bojujete?
Občas se zájmem lidí. Jak už jsem řekla, nemáme na festivalu takové ty klasické festivalové kapely, ty taháky, 
na které jsou lidé zvyklí. Řekla bych, že Pacovský poledník jde jinou cestou a není jednoduché v době letních prázdnin a dovolených zaujmout natolik, aby si lidé řekli: Tohle si nenechám ujít. V nabídce festivalů a koncertů je někdy těžké se orientovat a ve spoustě akcí v jeden den si vybrat. Navíc Pacov je malé město a ve všech okolních větších městech jsou festivaly také a mnohem větší.

Pokud byste měla říct, který ročník se vám líbil nejvíc, který by to byl?
To nemohu takto říct. 
Po každém ročníku si řeknu, že to bylo třeba ještě lepší než minule nebo že si to udrželo toho pravého ducha. Některé ročníky se vydařily víc, jindy jsme bojovali s malou návštěvností. Možná i počasí hrálo svou roli nebo se někteří diváci možná zalekli těžkého tématu.

Jak to myslíte?
Například minulý ročník uplynulo 150. výročí od narození místního rodáka, básníka Antonína Sovy. Pozvané účinkující jsem oslovila s tím, aby si připravili jedno vystoupení, skladbu, na motivy Sovových básní. Obávala jsem se jejich odmítavé reakce, přece jen Sovovy básně nejsou často jednoduché. 
Ale všichni souhlasili, což mě téměř dojalo k slzám. Ale právě toho se někteří diváci asi zalekli, a nepřišlo jich tolik, kolik jsme očekávali. Já z toho ale rozhodně nejsem smutná, protože nám vznikl skvělý materiál, který nyní máme 
na CD, a na letošním festivalu proběhne slavnostní křest této desky.

Kdybyste měla popsat takový svůj běžný den, zvláště teď, když organizace festivalu vrcholí, jak by vypadal?
Jednoduše. U počítače, s telefonem v ruce, tedy spíše permanentně u ucha. Mezi tím stihnout občas něco uvařit, uklidit, zalít skleník a podívat se na pole.

Co po zbytek roku děláte?
Mám keramickou dílnu, 
do které se nyní dostanu velmi sporadicky. Většinou se tam zavřu před Vánoci a udělám nějaké dárky. Pak mám 
v Pacově obchod, knihkupectví U Hrušky. Letos jsme se 
s kolegyní z obchodu pustily 
do organického zemědělství, což je téma, které mě už delší dobu opravdu zajímá.

Co to obnáší?
Hospodaříme na políčku, které má asi dva tisíce metrů čtverečních, a pěstujeme tam takzvané Tři sestry. S Fanánkem to ale rozhodně nemá nic společného. (smích) Je to indiánský způsob pěstování tří plodin, které se v půdě vzájemně podporují – kukuřice, dýně a fazole. Je to celé naprosto organické a systém rostlin je v půdě provázaný.

Co si od tohoto zemědělství slibujete? Je to jen pro vaši potřebu, nebo i za účelem nějakého podnikání?
Zatím začínáme a uvidíme, jaká bude úroda. Pokud se vydaří, část spotřebujeme, část asi rozdáme příbuzným a zná᠆mým nebo vyměníme za něco jiného. Pokud budeme mít štěstí, chtěli bychom v budoucnu něco i prodávat.

Co s Pacovským poledníkem plánujete do příštích let? Chystáte nějaké změny? A přijede znovu Dominic Miller?
To je teď před festivalem trochu předčasná otázka.

Tereza Konířová