Na tyto a další otázky odpovídal v rozhovoru pro Pelhřimovský deník primář gynekologicko-porodnického oddělení Nemocnice Pelhřimov Tomáš Svoboda.

Kolik dětí se loni narodilo v pelhřimovské porodnici?
Loňský rok jsme měli 569 porodů a dále se nám tu narodil jeden pár dvojčat. V roce 2013 bylo 574 porodů a na svět jsme pomohli i šestnácti dvojčatům.

Co vše nabízí rodičkám porodnické oddělení pelhřimovské nemocnice?
Jsme standardní gynekologicko – porodnické oddělení bývalého okresního typu, dnes zařazeného v komplexu krajských nemocnic. Poskytujeme běžnou gynekologicko porodnickou péči na poli porodnickém, což jsou porody spontánní a operační od 36. dokončeného týdne gravidity. Nejsme centrum pro předčasné porody, nedisponujeme specializovanou péčí pro předčasně narozené děti. Tuto úlohu má v kraji Nemocnice Havlíčkův Brod a případně i Nemocnice Jihlava. Co se týká gynekologické péče, provádíme standardně malé i velké gynekologické výkony s tím, že specializovanou onkologickou péči zajišťujeme ve spolupráci s jihlavskou nemocnicí, kde je nově fungující komplexní onkologické centrum, kam pacientky nejenom posíláme, ale jezdíme tam i asistovat. Krom jiného je naše oddělení trochu raritní mezi jinými lůžkovými odděleními, protože máme rozsáhlou ambulanci, která běží de facto od rána do večera. Tím myslím plánovanou ambulanci i gynekologicko porodnickou pohotovost pro region Pelhřimovska.

Jaké existují možnosti porodu?
Porod z pohledu porodníka je buď dobře, nebo špatně vedený. Různé poddruhy a alternativy mají stejný cíl – aby dopadl pro rodičku i dítě dobře. Můj pohled je, že porod má být bezpečný a pohodový pro všechny zúčastněné. Rodičku, plod, partnera, ale i porodnický tým. Narážím na to, že lidé mají pocit, že přírodu zkrotili a že si mohou diktovat přesně, co chtějí. Z toho někdy vyplývá zcela nereálná představa některých rodiček o tom, jak porod bude probíhat. Když bych rozdělil porody, tak jsou to klasické spontánní vaginální nebo jsou porody operační, které mohou být vaginální za pomoci například porodnických kleští či stále častějšího vakuumextraktoru (umělohmotný zvon, pozn.redakce). Dále jsou to porody císařskými řezy. Jejich počet každoročně narůstá. My aktuálně máme třicet procent císařských řezů. Je to obraz způsobu našeho moderního života. Hlavně to reflektuje zoufalý nedostatek pohybu a také nízkou toleranci jak psychické, tak fyzické zátěže.

Provádí se u vás císařský řez na žádost rodičky a pro koho je vůbec vhodný?
Císařský řez má jako každá jiná operace své podmínky, indikace, kontraindikace a svoje rizika a přínosy. Je pravda, že velkým tématem je císařský řez na přání rodičky. Zdravotnický pohled je ten, že by tato operace měla mít jednoznačný přínos buď pro matku, nebo plod a měla by být zdůvodnitelná z pohledu současné medicíny. Na jednu stranu se snažíme rodičkám víc a víc vyhovět, naprosto respektujeme nové moderní indikace jako je například neztišitelná úzkost ze spontánního porodu. Z pohledu moderního porodnictví už nemůžeme na císařský řez nahlížet jako na selhání porodníka nebo rodičky. Zásadně platí, že pokud to lze a indikace je známa, pak je ideální provést řez plánovaně, to znamená v pohodě celého týmu a všech zúčastněných než ho dělat za „horka", akutně. Jde o to, že u některých patologií a nálezů je důležité, aby rodička porodila plánovaně, v době, kdy je k dispozici celý tým – porodník, anesteziolog, pediatr, hematolog, protože je pravda, že přibývá gravidit rizikových a právě možnost plánu porodu je klíčová pro jeho bezpečnost.

Pane primáři, kolik jste za svoji kariéru odrodil dětí?
Přiznám se, že si statistiku nevedu. Zpočátku jsem měl pocit, že bych měl porody počítat, ale pak mě to opustilo. Řekl bych, že se pohybují v řádu tisíců. Osobně si ale myslím, že každý porod je v něčem nový a přínosný. Byl jsem také přítomný u porodu svých dcer jako aktivní porodník, za což děkuji svojí ženě i osudu.

Otázkou jsem mířila k tomu, že loni bylo zhruba třicet procent císařských porodů. Kolik jich bylo, když jste začínal?
V tuto chvíli mám za sebou dvacátý rok své odborné praxe. Když jsem začínal v roce 1995, tak se počet císařských řezů pohyboval okolo devíti procent. Pravda je, že porodnictví se od té doby posunulo úplně jinam. Těžko hledat důvody, ale pravda je, že si často s kolegy říkáme, že pohodových, klidných, radostných spontánních vaginálních porodů jednoznačně a rychle ubývá. Což nám chybí, protože u nich zažijete nejvíc radosti. Naopak přibývají porody, kdy se někdy porodničina stává bojem za zdraví a přežití. Na druhou stranu chápeme, že i to je obraz všudypřítomného přírodního výběru, který jako by chtěl někdo vymazat či ignorovat, ale on je stále mezi námi.

Jak se vlastně díváte na přítomnost tatínků u porodu?
Budu otevřený, ze začátku jsem byl jednoznačně pro, myslel jsem si, že je to velká věc. Postupem času jsem však svůj pohled změnil. Samozřejmě, že vždy záleží na daném páru. Často je tam otec velkou podporou a často je tam naprosto zbytečný. Myslím si, že je to i společenský trend, který najednou nahnal otce na porodní sály a ne vždy je to úplně přínosné. Ale svůj pohled si musí každý udělat sám. Dosud přírodní národy muže od porodů zahánějí.

Kolik lidí může být přítomno přímo na sále? Nemyslím zdravotnický personál…
Není to striktně dané, rodička si to může rozhodnout sama.

Zažil jste třeba nějaký extrém?
Extrémy zažíváme stále. Nicméně si myslím, že by tam rodička měla mít blízkou a důvěryhodnou osobu, kterou si ona sama vybere – ať partnera, matku nebo kamarádku. Osobně si myslím, že čím více lidí, tím větší zmatek. Porodu bychom měli vrátit jeho intimitu a dát mu méně teatrálnosti, která se k němu nyní váže.

Jaký postoj máte k porodům doma?
Na jedné straně je můj osobní pohled medicínského profesionála, který má za sebou dvacet let a leccos už na porodním sále zažil. Myslím si, že řada patologií nezanikne jenom díky tomu, že si je někdo popře, že prostě nenastanou. Ty tady prostě jsou a můžou stát matku nebo dítě život. Z mého pohledu porod v domácnosti není bezpečný. Na druhou stranu je potřeba respektovat autonomii rozhodnutí rodičky, ale já se přiznávám, že bych ocenil, pokud se někdo rozhodne rodit doma, tak by měl být schopen přijmout riziko ztráty dítěte či svého vlastního života, protože tak to v přírodě chodí. Svoboda a přirozenost je vždycky něčím vyvážena a příslušník naší takzvaně vyspělé západní civilizace to není vždy schopen domyslet a akceptovat. Klasik našeho oboru profesor Antonín Doležal moudře praví, že porod nejsou křtiny.

Proč je první hodina po porodu nazývána zlatá či magická?
Samotný porod nekončí vypuzením plodu ven, ale je tam vždycky ještě určitá doba poporodní adaptace. Je to chvíle, kdy mládě potřebuje svou matku u sebe a naopak. Je to první zlatá chvíle pro oba dva. Zde jsou možné rezervy našeho každodenního přístupu a nutnost změny uvažovaní.

Jaký by pro vás měl být pracovně rok 2015, co byste si přál?
Osobní profesní přání mám jediné, a to udržet a rozvíjet náš fungující pracovní tým lékařů a sestřiček. V každodenním shonu někdy není čas pochválit či vyjádřit spontánně radost. Ze širšího zdravotnického pohledu bych si přál, aby veřejnost a orgány řídící vnímaly naši činnost jako skutečně exklusivní službu pro region a jeho obyvatele.

Co tím konkrétně myslíte?
Rád bych, aby lidé pochopili, že moderní medicína je sice navenek okázale superspecializovaná a papírově efektivní, na druhou stranu ale i méně osobní, neustále poměřovaná body a indexy, orientovaná na důkazy ze slepých studií, pacienta jako člověka míjející. Snažím se, aby člověk, pacient měl přednost před papírem. Jsme odkázáni na důvěru regionu a jeho lidí, kteří stojí o naši péči. Možným přínosem menších nemocnic a třeba i porodnic je jistá rodinná atmosféra, provázanost i vědomí, že se lidé navzájem znají a chovají se dobře i proto, že tuší, že se budou i do budoucna setkávat, vyhledávat a podporovat. V tom bych viděl výhodu malých nemocnic, a byl bych rád, abychom si tuto možnost nenechali vzít a to jak zdravotníci, tak obyvatelé určitého regionu, protože o nemocnici se dá přijít jenom jednou. Mlhavá vidina jediné „JZD" nemocnice, která bude fungovat pro celý náš požehnaný kraj Vysočina, je pro mě naprosto nemyslitelná. Slučování neslučitelného a kolektivizace myšlení si naše zem snad už užila dost.