Nejhorší bylo sedět na zemi, říká světový rekordman

Miroslav Oros vydržel zjara létat na motorovém kluzáku po besedách od jednoho domova ke druhému devadesát dnů. Během nich docílil unikátních 9132 kilometrů. Pětatřicetiletý Ústečan za to ve čtvrtek v Pelhřimově převzal osvědčení o světovém rekordu.

Z jakých pohnutek jste se do takového výkonu pustil?

Chtěl jsem překonat dosavadní rekord Kanaďana Benjamina Jordana, který uletěl před dvěma roky 8008 kilometrů. Vloni v létě jsme se potkali, společně jsme si zalétali. Když jsme se loučili, řekl jsem mu, že ho zkusím překonat. Odtušil, že proč ne, ale ať zkusím tu dlouhou dobu v povětří nějak lidsky využít. Protože delší dobu podporuji sportování v dětských domovech, nebylo dál o čem přemýšlet.

S čím jste se během těch bezmála tří měsíců nejvíce potýkal?

Největším nepřítelem i spojencem zároveň je pro letce počasí. Když fouká vítr do zad, uletíte spoustu kilometrů. Pokud vám ale nepřeje, je to hrozné. Podle pravidel jsem se nesměl přesouvat jinak než pomocí paraglajdu. V Chotěboři nás uvěznil vichr na celých šest dnů. To čekání bylo nekonečné.

Řekněte, kdy jste přestal mít strach z výšek?

Já se výšek bojím pořád! Třeba přejít takový železniční most je výkon. Ve vzduchu je to ale takový ten zdravý strach. Držím se základního leteckého pravidla, že kdo se nebojí, je blázen, a kdo se bojí moc, ten se zblázní. Trochu horší pocit mám při létání v malých výškách. Tam není čas řešit případné potíže. Když jste ale kilometr nad zemí, máte spoustu času před nárazem do země něco udělat.

Ve vzduchu jste pořídil spoustu fotek, dokonce natočil film. Jak je to možné? Kdo v tu dobu řídil padák?

Pokud se videa týká, měl jsem na helmě kamerku. Foťák jsem měl schovaný pod svrchní bundou. Když jsem zrovna fotil, neřídil nikdo. Ono po dvou hodinách ve vzduchu už ani tolik neřešíte, že to trochu drncá.

Když zvládáte tohle všechno, bral jste si s sebou také jídlo? Na čerstvém vzduchu přece vyhládne.

Drobné občerstvení si vzít lze, já jsem si ale s sebou nic moc netahal. Fotil jsem, točil jsem, kochal jsem se. A ke konci jsem popoháněl budíky, už abych byl v cíli.

Jak se vlastně připravuje takový padákový letec?

Tenhle sport je hodně o vytrvalosti. Dost jsem posiloval hluboké zádové svaly okolo páteře. Když chcete zrychlit let, musíte navíc držet nataženýma nohama radličku napínanou pod silou deseti až patnácti kilogramů. Po takových třech hodinách se už člověku docela klepou nohy.

Mnohokrát jste se mihl nad Pelhřimovskem. Přistál jste také tady?

Byl jsem za dětmi v Humpolci. Nakrmili nás tam, tuším, že jsme tam dokonce přespali. Také jsem si chtěl zalétnout za panem Bernardem, protože dříve jsem pracoval v pivovarnictví a jeho názory jsou mi blízké. Nějak nám to časově nevyšlo, tak jsem si alespoň zakroužil nad pivovarem s tím, že se tam někdy stavím pěšky. Také jsem navštívil festival rekordů. Říkat něco před plným náměstím byl rovněž zážitek.

Jak tento koníček snáší vaši nejbližší? Nespílá vám manželka, kde pořád lítáte?

Když o tom tak přemítám, je to hrozné, že za poslední půlrok jsem nebyl doma více než sto dnů. Mám ženu, malou dceru. Bylo to těžké. Občas mě napadlo, že se věnuji tolika cizím dětem, a tomu svému ne. Už se k ničemu takovému nepropůjčím. Alespoň ne na takhle dlouhou dobu.

Čeho si ceníte více? Světového rekordu, nebo radosti, jíž jste oblažil tolik dětí?

Teď mě nejvíc těší, že už to všechno mám za sebou. Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem se ve vzduchu blížil ke hranici devíti tisíc kilometrů. Najednou se ve mně všechno nějak spojilo. Celé se mi to promítlo před očima. Příprava, děti, let. Až jsem si z toho chvilku zaslzel. Řeknu to takhle. Soustředit se čistě na výkon, nechal se ten rekord zalétnout třeba i o měsíc dříve. Bez těch dětí by to ale nemělo žádnou hodnotu. Nešel bych do toho.