Josef Dostál je letitým sběratelem fotografií s podpisy českých a zahraničních celebrit. Jeho sbírka aktuálně čítá okolo sedmi tisíc podpisů. Největší práci měl se sehnáním podpisu Karla Gotta, což ale vzniklo nedopatřením. Podle jeho zkušeností jsou známí lidé ochotní a na nic si nehrají. „Zatím se mi nestalo, že by mě někdo odmítl. Spíše se mi vedení a tajemníci souborů z divadel snaží vyjít vstříc, pomoci mi," říká rodák z moravských Vacenovic a vášnivý sběratel v jedné osobě.

Kdy vás napadlo, že byste mohl začít se sbíráním autogramů 
a fotografií známých osobností?
To je těžké říci. První fotka, která se u mě objevila 
s podpisem, byla Evy Dudkové, tehdejší hlasatelky televize. Ta v sedmdesátých letech minulého století natáčela 
v Chlumu u Třeboně pořad Neděle v klubu a po skončení pořadu zašla s manželem Borisem Procházkou a spisovatelem Oldřichem Dudkem na večeři, a jelikož jsem měl zrovna službu, tak jsem je obsluhoval. Pan Procházka se znal s mým tchánem, který dělal vedoucího hotelu. Přišel je pozdravit a představil 
i mne, svého zeťáka. Po tomto seznámení jsem paní Dudkovou požádal, zda by mi dala fotografii s podpisem. Protože žádnou neměla, připravil jsem fotografii tak, že jsem si ji ofotil přímo z televize, 
a když k nám pak přijela, nechal jsem si fotografii podepsat. Tímto způsobem jsem si pak připravil fotografie Alexandra Hemaly, Zdeny Vařechové, Marty Skarlantové, Saskie Burešové, Dagmar Dvořáčkové a dalších televizních hlasatelů a požádal jsem paní Dudkovou, aby mi je nechala podepsat. V té době tyto televizní osobnosti fotografie ještě neměly, tak jsem měl radost, že se mi podařilo sehnat takto asi 30 fotografií, 
a to vlastně byly první úlovky.

Takže to byl ten první impuls?
Asi ano, ale pak následovala obrovská pauza až do roku 1998, kdy ke mně přišel jeden redaktor novin, že mám sbírku a on by o ní něco napsal. Tehdy jsem ho odmítl s tím, že žádnou sbírku nemám, že mám jen pár fotografií hlasatelů. On přesto článek zveřejnil, a tím mě vlastně vyprovokoval k další činnosti. Když jsem nasbíral  dalších asi 400 fotografií 
s podpisy, tak přišla paní Květa Marková a Josef Chaloupek, že si jdou vyfotit sbírku. Tehdy se mě zeptali, proč nemám podpis prezidenta republiky. Tak mi nasadili dalšího brouka do hlavy a já začal shánět kontakt na Hrad. Protože se znám s Evou Veškrnovou, což je sestra Dagmar Veškrnové, nyní Havlové, a o mém koníčku věděla, tak jsem jí zavolal a požádal, zda by mi dala kontakt, kam bych směl svoji žádost o fotografie 
s podpisem poslat, a tak se mi podařila sehnat první podepsaná fotografie pana prezidenta.

Kolik jste už od té doby až do současnosti nashromáždil autogramů a sbíráte pouze fotografie známých osobností ze světa šoubyznysu?
Začínal jsem s moderátory a redaktory televize. Poté se k tomu přidali herci, zpěváci, politici, sportovci, modelky, tanečníci. Sbírka se už blíží 
k sedmi tisícům, a protože mi bylo líto vyhazovat dopisy, tak tu mám asi další tři tisíce dopisů. Když jsem si psal se Stellou Zázvorkovou, tak mě několikrát požádala, abych jí poslal 20 nebo 30 fotografií na autogramiády, prý mám nejhezčí její fotografie. Poté jsme měli domluvenou 
i schůzku v Praze, která se bohužel kvůli jejímu zdravotnímu stavu už neuskutečnila. Nyní posílám fotografie na autogramiády paní Miriam Kantorkové a CD s fotografiemi chtěla i paní Dana Morávková a Eva Čížková. Jsem rád, že se jim fotografie líbí a mohou udělat radost dalším lidem.

Sbíráte tedy jenom fotografie 
a podpisy českých osobností nebo i zahraničních?
I zahraničních. Sice jich nemám tolik, zhruba asi osm set. Zase se jedná o vážnou hudbu, herce, zpěváky 
a sportovce.

Jak své sbírky, které dají tolik práce, archivujete?
Fotky mám ve fotoalbech 
a pak v počítači. Vše mám seřazené podle abecedy.

Nebojíte se, že se vám mohou data z počítače ztratit, vymazat?
Už se mi to dokonce loni stalo. Opravovali mi počítač a opravili mi ho tak, že se mi ztratila celá sbírka. Takže se sbírce od loňska každý den po částech věnuji. Za rok se mi podařilo dát dohromady asi 70 procent celé sbírky. Nejhorší je, když člověk ztratí sbírku ze světa. Navíc jsem v počítači měl i mnoho kontaktů – telefonních čísel a adres, ať soukromých nebo právě pracovních.

Vy se tedy s většinou známých osobností setkáváte osobně? Jedete za nimi například na jejich představení?
Ano. Je i pár osobností, se kterými jsem se nechal vyfotit. Například s Ondřejem Vetchým, Jiřím Bartoškou nebo Ivanou Andrlovou, když tu právě natáčeli Studentskou baladu. Osobně jsem se setkal s řadou významných lidí jako například s Marií Rottrovou, Terezou Kostkovou, Kateřinou Chrobokovou, jejíž otec mi má operovat krční páteř. Dělal jsem si tehdy legraci, že si dám fotografii, kde jsem s ní vyfocený, v nemocnici na noční stolek, aby věděl, že se má 
o mne pořádně starat (smích). Když je tu divadlo, tak si připravím fotografie, pak za nimi zajdu a poprosím o podpisy. Když to náhodou nestíhám, tak mi pomohou pracovníci pelhřimovského kulturního zařízení. Také spolupracuji s pracovnicemi jedné soukromé celoplošné televize, které mi vždy ochotně pošlou fotografie i s autogramy televizních hvězd.

Obecně se říká, že čím větší celebrita, tím bývá většinou vstřícnější. Jaké zkušenosti máte vy?
Mohu to potvrdit. Zatím se mi nestalo, že by mě někdo odmítl. Spíše se mi lidé snaží vyjít vstříc.

Jakého podpisu si nejvíce ceníte?
Nevím. Každý člověk je důležitý. V podstatě si vážím všech známých osobností. Asi nejvíce si ale cením podpisu od Jožky Somra, který 
v Pelhřimově v roce 1986 natáčel Studentskou baladu. Pak jsme se sešli asi před šesti lety, když hrál v Pelhřimově s Blankou Bohdanovou divadlo, zavzpomínali jsme si a příjemně popovídali. On totiž pochází z Vracova a já 
z Vacenovic, což jsou sousední vesnice. Vyprávěli jsme si co, kdo a kde. Dokonce jsme si dali i sraz. Toho mám hrozně rád. Kamarádil jsem 
i se Stellou Zázvorkovou. Také si vážím podpisu od Theodora Pištěka. Tchán totiž pochází ze Stráže nad Nežárkou a tam dříve tito umělci jezdili. Podpis tenkrát získal právě můj tchán. Jedná se asi 
o nejstaršího herce, kterého mám podepsaného, ale jinak je to opravdu těžké takto říci, protože mám radost z každého podpisu.

Máte větší radost, když podpis získáte přímo od známé osobnosti, nebo když vám přijde poštou?
Bez debat je lepší osobní setkání. Vždycky když jdu žádat o podpis, tak se představím celým jménem, 
a osobnost většinou už napíše oslovení i s věnováním. Tím, že se setkáte s osobností, odnesete si i vzpomínku na setkání, to se vám u psaní žádosti nikdy nestane.

Jaký podpis vám dal největší práci sehnat?
Jednoznačně Karla Gotta, ale to bylo nedopatřením. Posílal jsem mu fotku v době, kdy začínal chodit s paní Ivankou. Poslal mi ji až pět let poté s tím, že když se uklízelo, tak našel můj dopis. Tehdy mi poslal fotografii, nyní už se svojí manželkou Ivankou. Když jsem ho poprosil o fotografii, kde je sám, tak mi přišla během následujících čtrnácti dní.

Je náročné sehnat autogram od zahraniční celebrity?
Zkouším to pomocí 
e-mailů. Hodně celebrit to však nemá rádo, tak se vždy snažím sehnat i nějaký kontakt. Nemám samozřejmě všechny známé zahraniční hvězdy, ale vážím si těch, co mám – například Petera Falka, Angeliny Jolie nebo Cameron Diaz. Zrovna dnes mi přišla fotografie z Anglie podepsaná od Johna Elnaugha.

Čí podpis byste chtěl získat od zahraničních hvězd?
Nedaří se mi Madonna. Jinak jsem „ulovil" podpis od Sharon Stone, Angeliny Jolie, Barbry Streisand, nebo Rogera Hanina, který ztvárnil komisaře Navarra. Byl jsem rád, když mi přišla podepsaná fotografie od hlavních představitelek seriálu Čarodějnice, protože ony jsou tři 
a všechny se mi tam zvěčnily.

Patří tento koníček k finančně náročnějším?
Ano, především když se píše do zahraničí. Hvězdy chtějí, aby se koupila i zpáteční mezinárodní známka, ale je to vlastně i ze slušnosti. Vždy když žádám o fotografii s podpisem, vkládám do dopisu i nadepsanou obálku se známkou. Mohu jen nostalgicky vzpomínat na doby, kdy jsem za známku dával 30 haléřů. Když to ale někoho chytne, tak je to jak droga, 
a není pak už možné přestat.

Kolik času sběratelství věnujete?
Hodně. Denně nad fotografiemi strávím přibližně tři hodiny.

Vážně?
Ono než se napíšou dopisy, než se to všechno připraví, poté když přijdou fotky, tak je potřeba všechno zkopírovat, zanést do počítače, do alb. Není to vůbec lehká záležitost. A to se třeba naskytne den, kdy mi přijde dvacet, třicet fotografií, to je pak 
den D.

Máte vůbec čas na jiné zájmy?
Můj další koníček je focení krajinek, zvláštních budov 
a rád fotím vnoučata – Karolínku a Matyáše. Jak to říci – rád fotím, ale nerad se nechávám fotit.

Co na vaše hobby říká rodina?
Rodina mě v mých zájmech podporuje. Vždy říkám, že manželka má se mnou svatou trpělivost.

Máte tři syny. Má některý 
z nich stejnou zálibu ve sbírání autogramů jako vy?
Zatím ne, zatím to nehrozí. Čekám, zda se k tomu nedopídí třeba vnučka nebo vnuk, ale to ukáže až čas.

Nejste začleněný v žádném klubu sběratelů v České republice. Proč ne?
Abych pravdu řekl, tak ani nevím. Když jsem začínal, tak by mě ani ve snu nenapadlo, že mě to chytne takhle ve velkém a dotáhnu to až 
k sedmi tisícům. Myslel jsem si, že když je někdo sběratel nebo chce sbírat fotky, tak si udělá dvě, tři alba a tím to skončí. V tom jsem se spletl.

Není to škoda? Kdybyste byl členem klubu sběratelů, tak byste měl asi lehčí přístup 
k získávání fotografií i cenných podpisů…
Určitě, protože když se sběratelé sejdou, tak si mohou vyměňovat své úlovky. Pak není problém s někým něco „vyhandlovat". Když jsem podnikal, neměl jsem čas. Nyní si říkám, že se sběratelstvím brzo skončím, 
a tak už to nemá cenu.

Myslíte? Působíte na mě dojmem, že vás váš koníček jen tak brzo neopustí.
Člověk má radost, když mu někdo pošle fotku, a dvojnásobnou radost, když přijde velká obálka a tam najdete krom podepsané fotografie 
i další věci třeba z tvorby zpěváků, tanečníků nebo herců.

Nenapadlo vás, že byste někdy svou sbírku přiblížil lidem třeba prostřednictvím výstavy?
Zatím jsem nikde nevystavoval. Dá to velkou práci. Fotografie se musejí zavařit do fólie, a pak má člověk akorát strach, že mu někdo něco sebere. Jediné, co jsem udělal, bylo to, že jsem dal loni pelhřimovskému kulturnímu středisku asi 130 fotografií. Oni si nechali udělat tři vitrínky, do kterých podepsané fotografie vystavili. Vše je možné spatřit při vstupu do Městského divadla v Pelhřimově na protější straně, a tak se podívat, kteří herci k nám jezdí hrát divadlo.

Johann Wolfgang Goethe kdysi řekl: Nejšťastnější člověk na světě je sběratel. Měl pravdu?
Radost ze sběratelství je veliká, ale že největší, to ne. Největší radost mám z rodiny, z vnoučat. Život bez sběratelství si už nyní nedokážu sice představit, jsem na něm závislý, ale rodina a zdraví je na prvním místě.

Jaký je váš sen, cíl, co byste si chtěl v nejbližší době splnit?
Chci pomalu sbírat dál, 
a tím pádem po sobě něco zanechat. Nic víc.

Josef Dostál
Pochází z jižní Moravy z malebné vísky Vacenovice. Je mu 62 let. Je vyučeným číšníkem. Po vojně, kterou absolvoval v Českých Budějovicích a v Chlumu u Třeboně, kde poznal svoji manželku, se oženil. V roce 1981 se přestěhoval do Pelhřimova. Svému řemeslu se věnoval do roku 1991, kdy začal podnikat a otevřel 
v Pelhřimově obchod s názvem Večerka. Ta svoji činnost ukončila v roce 2006. Má tři syny 
a dvě vnoučata.