Gauner Boxing Club, kam jdu zkusit své boxerské schopnosti, sídlí v Pelhřimově ve sportovní hale u bazénu. Pelhřimovská pobočka klubu funguje už třetím rokem, další najdete například v Jihlavě, Žďáru nad Sázavou či Telči.

Tělocvična je složena ze dvou větších místností, které jsou odděleny tenkou stěnou a průchodem bez dveří. Podlahu pokrývají měkké molitanové díly složené do sebe jako puzzle. V první místnosti visí pár boxovacích pytlů, v druhé je jeden větší odepínací. Celá místnost má hodně oken a působí na mě čistě, ne jako kdyby se tu denně potili boxeři.

Ve dveřích mě vítá mladý sympaťák, který se mi představuje jako Martin Borek, zdejší trenér boxu. Hned mě po tělocvičně provází a ukazuje mi, co k čemu slouží. „Není to tu nijak velké, ale nám to stačí. Trénovat k nám chodí asi třicet lidí," vysvětluje a dodává, že ne všichni chodí každý týden. „Na nedostatek práce si určitě stěžovat nemůžu, mívám jak individuální lekce, tak i společné tréninky nebo tréninky dětí," říká mi, zatímco si sedáme na jednu z žíněnek.

Nejmladšímu pelhřimovskému boxerovi je prý deset let, nejstaršímu pětačtyřicet. „Omezení věku nemáme, ale do deseti let u dětí není potřeba nijak rozvíjet techniku. Lepší je, když si dítě nejprve zlepší obratnost a až pak trénuje techniku," říká s tím, že ani jejich trénink není jen o boxu. Zahřejí se rozcvičkou a na ni navazuje hlavní část tréninku, kde se učí techniku, pro zpestření si mezitím zahrají s dětmi třeba na babu, aby se naučili rychle reagovat a na závěr meditují a protahují se, aby se tělo zklidnilo.

„A abychom nebyli jen zavření v tělocvičně, chodíme každou neděli běhat," dodává. Sám začal boxovat ve třinácti, v Pelhřimově tehdy klub nebyl, a tak jezdil do Jihlavy.

„Víc než zápasy mě bavilo poznávat techniky a cvičit je, později jsem zjistil, že nechci zápasit, ale trénovat," vypráví mi, jak se k trénování dostal.

K jeho nejhorším zraněním patří prý třeba nalomený nos nebo roztržené obočí. „Zatím jsem měl poměrně štěstí," uznává. Na práci má prý rád hlavně kontakt s lidmi. „Při individuálních lekcích se kolikrát k boxu ani nedostaneme. Lidé si chodí třeba jen popovídat, někdy celou hodinu probíráme všechno možné kolem boxu i mimo něj. Je to jako u psychologa," směje se.

Všechny své žáky zná jménem a ví, kdo kdy chodí a kdo měl jaký úraz. Od povídání se dostáváme k té pro mě zajímavější části, Martin Borek mi totiž slíbil i individuální trénink.

Čtyři údery

Vyfasuju černobílý dres Gauner Boxing Clubu a rukavice a jde se na věc. „Rukavice úplně nevoní," přiznává, když mi je podává, „když k nám někdo chodí pravidelně, doporučujeme mu koupit si vlastní, i když je jich tu pár v záloze. Je to hygieničtější," vysvětluje.

Kromě rukavic doporučuje koupit si chrániče na zuby a bandáže na ruce. Tohle všechno prý člověk pořídí za něco málo přes tisíc korun.

V zhruba půlhodinovém kurzu se naučím čtyři základní údery, dopředu, zprava a zleva a zezdola. „Při každém z úderů je důležitý postoj, protože váhu celého těla dá zápasník do toho jediného úderu," poučuje mě. Jednu ruku tak vždy držím v postoji u brady a druhou „vypálím".

Celou dobu ale pošilhávám k boxovacímu pytli, který mě láká mnohem víc. Když se k němu ale dostaneme, po mém úderu se sotva pohne. „To je pořádná váha," postěžuji si trenérovi, který mě se smíchem sleduje. Vysvětluje, že když mi to nejde napoprvé, není to žádná tragédie.

„V trénincích jde spíš o to, aby se člověk oťukal a byl schopný zasáhnout třeba v případě napadení, ne o to, aby byl každý hned profesionální boxer," říká.

Do budoucna plánuje prý i kurzy sebeobrany. Začátečníkům nabízí první lekci na vyzkoušení zdarma nebo tříměsíční kurz, který stojí přes dva tisíce. Pak se rozhodnou, zda chtějí pokračovat, nebo ne.

Když se loučíme, triko mám i tak mírně propocené, co teprve ti boxeři po pořádném tréninku, říkám si. Ať tak nebo tak, cestou od sportovní haly chvíli uvažuji, že bych začala boxovat, do Gauner Boxing Clubu prý chodí i holky, ale i po tomto příjemném odpoledni raději zůstanu u svého oblíbenějšího běhu.

Tereza Konířová