Když jsme se viděli naposledy, byl jsi rozhodnutý na vysoké škole skončit bakalářským oborem. Změnilo se od té doby něco?

Vůbec nic. Chtěl jsem se co nejdříve věnovat tomu, co mě v životě skutečně baví. V průběhu studia jsem zjistil, že v tom, co dělám, mi škola tolik nedává. Rozhodně tím nechci říct, že multimédia byla špatný obor, naopak jsem se tam naučil spoustu věcí. Co se ale týče samotné krajinářské fotky, zas tolik mě to neposunulo. Bylo mi jasné, že na magistra určitě pokračovat nechci. Pustit jsem se do focení naplno a už třetím rokem jsem na volné noze. Jsem pánem svého času a jsem naprosto spokojený.

Přeci jen ale dnes fotí kde kdo. Neměl jsi strach, že se neuživíš?

To máš pravdu. Samozřejmě jsem se toho také bál, ale musím zaklepat, zatím se mi daří. Naštěstí mám i poměrně specifickou klientelu – velké firmy, které nechtějí mít fotky od „kde koho“. Jiní fotografové se ale potýkají s problémem, kdy místo nich fotí zakázku známý nebo strejda, který si minulý týden koupil zrcadlovku. Nicméně věřím, že se to i v Česku brzy obrátí a lidé se naučí ocenit profesionální přístup a výsledky. 

Pokud si ale dobře vzpomínám, fotit jsi začal až ve druhém ročníku na gymplu. Co byl tvůj původní sen?

Chtěl jsem být architektem. Na cestách jsem si ale uvědomil, že chci svůj čas trávit v přírodě a objevovat nová místa. Zpětně jsem za tu změnu směru rád. Zůstal jsem v kreativním oboru a navíc je to práce hodně pestrá, kombinuje focení v terénu na různých místech světa a umělecké doladění v postprodukci (následná úprava fotografií, pozn. red.)

Je něco, podle čeho se dá tvoje fotka poznat?

Velmi často do krajiny komponuji postavu, celé scéně přidává rozměr a opravdovost. Divák si tak může snadno představit, že na daném místě stojí on sám. A najednou je ve fotce něco víc, kromě estetického dojmu vyvolá další pocity.

Když jsi to zmínil. Vždy mě zajímalo, kdo to je.

Teď tě asi překvapím, ale většinou jsem to já sám. Mnoho lidí si myslí, že autorem snímků je někdo jiný. Musím je ale vyvést z omylu. Často fotím pomocí stativu a dálkové spouště, jsou to tedy takové malé autoportréty.

Pojďme zpět k samotným fotkám. Ještě něčím jsou ty tvé jedinečné?

Baví mě krásné barvy a soustředím se na práci se světlem. Obloha je pro mě moc důležitá. Mnoho fanoušků mi dokonce píše, že moje fotky pozná, aniž by se dívali na jméno autora. To mě vždycky potěší. Hodně si zakládám i na úpravě. Zakládám si také na úpravě, ta je jedním z klíčových způsobů, jak se odlišit.

Jak moc je upravuješ?

Úprava je jako můj rukopis – specifická, barevná s důrazem na světlo a dramatičnost. Mám rád, když fotka žije a člověka vtáhne do scény, a toho se držím. Už vím, na co přesně se zaměřit, abych docílil výsledku, jaký chci. Když si nechávám záležet, mazlím se s jednou fotkou i několik hodin.

Většinou jsou to navíc zahraniční lokality…

Je pravda, že jsem se soustředil hlavně na vzdálená místa a Česko opomíjel, i když tady máme spoustu krásných míst, kde se dají vyfotit skvělé fotky. A právě to jsem se snažil trochu změnit během karantény. Navštívil jsem třeba České Švýcarsko nebo vyhlídku Máj. Když vyjdou podmínky, jsem s fotkami spokojený úplně stejně, jako kdyby byly z dalekého severu.

Tomáš Havel
- je mu 25 let
- narodil se a žije v Pelhřimově
- vystudoval Multimédia v ekonomické praxi na VŠE v Praze
- focení se věnuje sedm let
- první snímky a videa začal zaznamenávat akční kamerou GoPro
- spolupracuje s O2, Huawei nebo třeba Sony
- miluje cestování a sport, zejména pak lyžování a cyklistiku

Letos v květnu se tvoje fotka mléčné dráhy nad Himalájemi dostala až k NASA. Jak takový snímek vlastně vznikne?

Okolností se musí sejít spoustu. Já za touto fotkou sice letěl přes půl světa, ale krása mléčné dráhy se dá vyfotit i v našich podmínkách. Pro co nejjasnější oblohu je třeba se vydat co nejdále od civilizace, v Čechách je ideální Národní Park Šumava, když je jasná noc a měsíc je za obzorem, mléčná dráha lze spatřit jasně a výrazně na vlastní oči.

Vnímáš to jako svůj největší úspěch?

NASA je světoznámá instituce obrovských rozměrů, proto si takového ocenění moc vážím. Potěšilo mě to o to víc, že uspěl hned první snímek, který jsem zaslal. Největší úspěch to ale určitě není.

Ten je jaký?

National Geographic mě vybrala jako oficiálního přispěvatele do jejich komunity. Pravidelně jsou tak mé fotky vidět napříč jejich sociálními kanály. O tom se mi před pár lety opravdu ani nesnilo. Moje tvorba má globální ohlasy a lidem se líbí. Právě tohle považuji za svůj největší úspěch. 

Je do budoucna tvůj sen stát fotografem pro nějaké podobné médium?

Touhle cestou bych chtěl určitě jít. Spolupracoval jsem s mnoha zajímavými značkami, ale National Geographic u mě v tomhle směru vede. 

Jak se kluk z malého města na Vysočině dostane do hledáčku celého světa?

Může za to internet, bez něj by to nešlo. Žádné známosti ve fotografii jsem neměl, nikdo mě nikam nedohodil. Myslím si, že je to tím, že jsem si jasně šel za svým cílem a vydržel u toho. Všechny svoje fotky jsem pravidelně dával na sociální sítě a postupně tak budoval svou fanouškovskou základnu. Skutečně jsem se nevěnoval ničemu jinému. Třeba auto bych si určitě opravit nedokázal. (úsměv)

Jedna z tvých prvních známých fotek byla z Norska. Jel jsi tam tehdy cíleně, nebo to byla prostě dovolená, ze které sis přivezl pěkné snímky?

Měla to být spíše dovolená s rodiči. Musím přiznat, že se mi tehdy ani moc nechtělo, ale maminka mě přemluvila, za což jsem jí teď vděčný. Vydali jsme se autem až na severní souostroví Lofoty. Tam jsem fotografování propadl a norské fjordy si zamiloval natolik, že tam letos plánuji vyrazit už popáté.

Tam sis focení teprve osahával, nebo už jsi to uměl?

Já si to osahávám doteď. (smích) Snažím se zdokonalovat a každou chvíli přijdu na něco, co dělám špatně a co by šlo udělat lépe. Tenkrát už jsem sice foťák nějakou dobu měl, ale nebylo to na takové úrovni.

Vzpomeneš si ještě na svou úplně první fotku?

To sice ne, ale vybavím si první fotku na moji první digitální zrcadlovku. Jel jsem ji vyzkoušet na můj oblíbený Křemešník. Zapadalo slunce a já si hrál s paprsky v korunách stromů nedaleko Stříbrné studánky.

Když se teď vydáš do zahraničí, jezdíš sám?

Občas to z fotek možná tak působí, ale není tomu tak. Posledních několik let mě vždy doprovází kamarádi nebo přítelkyně Evička. Cestování nás oba moc baví, je skvělé mít na výpravy parťáka. 

Ta je vlastně také fotografka. Pracujete spolu?

Máme sice pár společných klientů, ale každý jsme šikovný na něco jiného. Otevřeně přiznám, že já jsem si jistější spíše za foťákem, takže v komunikaci se zákazníkem nebo vymýšlení popisků mě zastupuje ona.

Nekonkurujete si?

Vůbec ne, navíc ona se věnuje hlavně portrétní a svatební fotografii. Podle mě je náš vztah rozhodně výhodou. Když jeden řeší nějaký problém, tak mu druhý může poradit. Vzájemně se inspirujeme, podporujeme a doplňujeme.

Tebe by focení svateb nebavilo?

Od začátku jsem se snažil soustředit jen na jedno téma a tomu se věnovat naplno. Sice mám několik svateb za sebou, ale opravdu to není pro mě. Považuji se za velkého introverta a společnost tak často nevyhledávám. Mám rád klid a volnost, kterou příroda nabízí.

Kdo je tvůj vzor?

Inspiruje mě mnoho tvůrců, člověk samozřejmě vnímá různé proudy a trendy. Nejvíce mě asi ovlivnili američtí fotografové Michael Shainblum a Chris Burkard. Poslední dobou se ale snažím jít vlastní cestou a myslím, že už jsem našel svůj vlastní styl. V krajině je to o podmínkách, to nejde odkoukat od jiných.