Bydlí v maleb-né chaloupce se svou dcerou, paní Marií Pravečkovou, která se o ní s láskou stará již dlouhá léta. U jejich dve-ří mě přivítal pejsek Filip, který náležitě chránil obě ženy.


Marie Matoušková se narodila v Cetorazi, kde žije doposud. Bydlela s maminkou a tatínkem hned na kraji vesnice. Spolu se svými sourozenci zde navštěvovala i místní školu. Když nastala první světová válka, bylo paní Matouškové šest let. Jednu z mála vzpomínek na tuto chvíli popisuje s částečným smutkem.

„Moje maminka mi vždy pomáhala. Jednoho dne tatínka povolali do války. Maminka držela nejmladšího bratra 
v náručí, my ostatní jsme se drželi maminky za sukni, nechtěli jsme, aby tatínek odešel. Maminka se najednou musela starat o sedm dětí sama. Chodila do práce k pánům z Cetoraze na statek. Nevzpomínám si však, že by si někdy stěžovala 
a my děti také ne. Když jsme obcházeli ves s pomlázkou 
a dostali jsme krajíc chleba, mysleli jsme, bůhvíco nemáme. Když jsem jednoho dne vyhlížela tatínkovu tvář z okna, viděla jsem, jak přicházel, a nohu měl bolavou. Vešel do chaloupky celý roztrhaný, šaty samou veš. Od té doby, co se vrátil, pořád kulhal a už nikam nechodil. Tatínek brzy zemřel a maminka zůstala sama, už se znovu neprovdala," vyprávěla Matoušková.


Po válce nastalo alespoň na čas radostnější období. Marie Matoušková začala pracovat nejprve jako pečovatelka dětí v Kameni, později na statku u pánů z Cetoraze, kde poznala i svého budoucího manžela. Jak sama dodává, byl velmi hod-ný a za to byla vždy ráda.

„Pocházel z Pacova. Pracovali jsme spolu na statku 
u Mašátů v Cetorazi. Byl moc hodný, ale zůstal sirotek, o rodiče přišel velmi mladý. Maminka jej často zvala k nám domů. Později jsme v sobě našli zalíbení. Manžel byl o čtyři roky starší než já. Narodily se nám dvě děti."


Dcera paní Matouškové, Marie Pravečková, zavzpomínala na dobu před druhou světovou válkou. „Maminka a tatínek byli moc hodní. Já jsem vyrůstala 
u babičky, jelikož v té době nebyly žádné školky jako dnes. Maminka musela pořád pracovat na statku. Babičku jsem měla moc ráda. 
S maminkou si pomáhaly navzájem. Dnes je jiná doba, lidé už k sobě nemají tak blízko jako dříve," řekla.


Blížila se druhá světová válka. Na Pacovsku se lidé začali bát. Židovská obec byla skoro celá zlikvidovaná, Židy deportovali do koncen-tračních táborů. Jen málo 
z nich se vrátilo zpět. I navzdory tomu Marie Pravečková vzpomíná na své dětství ráda.

„Pamatuji si, že jsme se tenkrát schovali do sklepa, protože jsme se báli. Nevzpomínám si však, že by Němci obcházeli nějaké chalupy. Vybavují se mi spíše radostné vzpomínky na Rusy, kteří přišli osvobodit Pacov. Rusové tenkrát přišli k mojí babičce pro nějaké potraviny. Babička v té době vařila pro některé ze zajatců. Ale nechodili jen k ní, obcházeli celou vesnici a prosili o vajíčka. Jeden z Rusů si mě dokonce posadil na kolena a povídal si se mnou," usmála se Pravečková.


Dnes nejstarší žena Vy-sočiny za války ovdověla 
a i s dětmi se přestěhovala do chaloupky po příbuzných, která se nachází v srdci Cetorazi. Po válce bylo všude pusto. V roce 1953 se ve vesnici otevřelo nové zemědělské družstvo, kde začala Marie Matoušková pracovat. „Ještě nebyly dojačky, tak jsem začala dojit krávy 
s dalšími ženami z vesnice. Každá z nás měla několik krav, o které se starala. Práce byla, ale politika nás nikdy nezajímala."


Marie Pravečková v té době nastoupila do tehdejšího Kozaku v Pacově, kde pracovala více než 35 let. Jak sama říká, každá doba nesla své. „Když byl komunismus, něco se rozkradlo, někdo si přilepšil, ale lidé byli stejně jiní, než dnes. Dříve lidé bra-li věci tak, jak přišly. Dnes chtějí všechno hned, nemají k sobě tak blízko."


Z rodiny Marie Matouškové dnes žije pouze nej-mladší sestra, která bydlí na Moravě. Je jí devadesát jedna let. Navzdory pokročilému věku se se sestrou navštěvují na narozeniny a jiné oslavy.


Avšak někdy je Marii Matouškové smutno. „Nemám už vlastně nikoho, kromě sestry. Všichni moji přátelé jsou mrtví, všichni vrstevníci. Ze starších jsem tu zůstala sama. Má dcera se 
o mě stará, protože nemůžu na nohy. Dceři je osmdesát dva let. Pečuje o mě ráda, nikdy by mě nedala do domova důchodců. Je to láska. Přesto jsem často prosila Boha, aby si mě k sobě už zavolal," prozradila.


Víra v životě Marie Matouškové vždy dominovala, sama připouští, že by mohla být jedním z důvodů její dlouhověkosti. „S maminkou a tatínkem jsme chodili do kostela každou neděli. Tatínek mi vždy říkal, abych se držela Pána Boha, abych se modlila. Ve škole jsme měli náboženství, dnes se děti náboženství neučí, je jiná doba. Tatínek s maminkou si navíc veškeré potraviny pěstovali doma, nebyla to žádná chemie."


V dnešní uspěchané a individualistické době se už taková starost či víra vidí zřídkakdy. „Já dnešní době moc nerozumím, pustím si televizi jen málokdy. Raději jdu na zahrádku, která je mým koníčkem. Myslím si, že naše rodina vždy držela pospolu. To se o dnešní době říci nedá. Lidé si udělají děti a pak se nestarají. Dří-ve měla žena sedm dětí 
a všechny je poctivě vychovala. Dnešní době chybí lidskost a láska. Naše rodina byla vždy nemajetná, ale nikdy jsme si nestěžovali, zkrátka, když na nějaké věci nebyly peníze, člověk je nechtěl," ukončila Pravečko-
vá s tím, že každá doba nese své.

Jana Lastomirská